|
|
Výpravy k já. Projevy individualismu v české kultuře 19. století
Piorecká, Kateřina ; Bendová, Eva ; Hrdina, Martin
Kniha přináší příspěvky ze 41. ročníku plzeňského mezioborového sympozia, věnovaného manifestacím individualismu v průběhu „dlouhého“ 19. století. Otázky spojené se sebereflexí, sebeprezentací či sebeuskutečněním rezonovaly různým způsobem ve světě mužů a žen z řad měšťanstva, dělnictva i aristokracie. Autoři studií věnují pozornost vyhraněným osobnostem a leckdy složitému hledání a vymezování jejich pozice ve společnosti – vůči ideologickým projektům, uměleckým konvencím apod. Problematika individualismu je v publikaci obsahující obrazovou přílohu nahlížena z perspektivy historie, filozofie a různých uměnověd.
|
|
|
„Čas nestojí, kamaráde...” Vyprávěný a žitý čas v próze Terézy Novákové
Jedličková, Alice ; Piorecká, Kateřina
Hlavním tématem prózy Terézy Novákové Děti čistého živého se stala náboženská pluralita obcí a samot v okolí Proseče. Autorka se rozhodla sledovat osudy poměrně velké skupiny postav v průběhu několika desítek let. Literární kritika prózu proto označovala za románovou kroniku, vedl ji k tomu také autorčin etnograficky poučený přístup v popisech prostředí i obvyklých činnostech postav hovořících spolu autentickým dialektem. Autorčin záměr byl ovšem jiný, jak o tom svědčí prvotní rozvrh díla, autorský deník, rukopis románu i osobní korespondence. Potvrzuje to i rozbor výstavby vyprávění: Rozvinutím románové metody založené na objektivizujícím vyprávění a odvážné časové konstrukci se Novákové podařilo vytvořit román o individuálních podobách času žitého pod tíhou nezvratného, neúprosného chodu času fyzikálního.
|
|
|
Pochopit vteřinu. Prožívání času v české kultuře 19. století
Hrdina, Martin ; Piorecká, Kateřina ; Bendová, E.
Tématem plzeňského sympozia pro rok 2018 je čas – jeho význam pro člověka a společnost dlouhého 19. století. Modernizační procesy, jimiž se toto historické období vyznačuje, vedly k potlačení cyklického vnímání času ve prospěch linearity. Čas a jeho reflexe se z mysli filozofů a vědců přesunuly do každodenního života většiny lidí. Sympozium se těmto tématům věnovalo na základě otázek, které jsou v současnosti aktuální pro výzkum této problematiky z hlediska humanitních a sociálních věd.
|
|
|
„Jak milo bylo v sednici, když se smrklo!“ Černá hodinka a její reflexe v české literatuře 19. století
Piorecká, Kateřina
Černou hodinkou se v 19. století rozumělo přestávku v práci při západu slunce před tím, než se vyplatí rozsvítit, přeneseně se pak stalo obecným pojmenováním doby stmívání a po setmění, kdy se lidé sesednou a vyprávějí. Tento fenomén byl původně vázán na zimní sezónní práce, především přástky. Světelné podmínky dovolily přežívání orální tradice, jež v průběhu 19. století zajímala folkloristy i etnografy. V postupující proměně tradičních struktur v občanskou společnost se společně s industrializací, jež převálcovala nejen tradici přástek a draček, ale zpřetrhala cyklický čas a položila důraz na linearitu veškerého dění, je třeba sledovat i proces literalizace. Čeští spisovatelé orální útvar pověsti, pohádky či humorky vtiskli do prestižních literárních žánrů, jakými byly balada, idyla, selanka či mravoučná povídka. Na příkladu krátkých próz Boženy Němcové a její Babičky příspěvek dokládá, že jejím spisovatelským úsilím bylo orálně tradované texty pozdvihnout prostřednictvím prestižních žánrů do literárního kánonu.
|
|
|
Z nočních potůlek Josefa Kajetána Tyla. Periferie v „obrazech ze života“ ve třicátých letech 19. století
Piorecká, Kateřina
Kolem poloviny 30. let 19. století došlo k transferu žánru obrazu ze života, později podle ruského vzoru nazvaného črta, do českojazyčného literárního prostoru. Tematicky se tento proud obrátil především k tématu města a jeho sociálním problémům. Každodennost velkoměsta a jeho geografická i sociální periferie byla doposud z estetické perspektivy soudobé české společnosti vnímána jako šokující nepatřičnost. Tylův nedokončený cyklus Z nočních potůlek po městách prazských zavedl čtenáře vůbec poprvé přivedl mezi prostitutky, alkoholiky a falešné hráče. V polovině 30. let byl spolu s Máchovou „Marinkou“ ojedinělým pokusem vnést do české literatury dosud opomíjené téma i nové postupy psaní, jež můžeme označit za protorealistické.
|
|
| |
|
|
Mašinová práce. K technologii psaní před rokem 1914
Piorecká, Kateřina
Psací stroj byl na počátku 90. let 19. století v českém prostředí novinkou, o čemž svědčí jak popularizační články v denících i odborných časopisech (např. Český mechanik), tak první satiry (např. Ignát Herrmann pod pseudonymem Vavřinec Lebeda v časopise Švanda dudák 1892). Přes paralelní existenci mnoha konkurenčních systémů se psací stroj postupně prosadil v administrativě (včetně administrace nakladatelství a periodik), ve sféře tvůrčí ovšem velmi pomalu. Rukopis byl považován za vyjádření osobnosti svého původce a byl ceněn zvláště v souvislosti s literární tvorbou. Generace symbolistů a dekadentů proto kladla důraz na kaligrafické psaní. K volbě psacího stroje spisovatele zpočátku vedly velmi pragmatické důvody: 1. zdravotní stav pisatele (zdravotní postižení, zvláště slepota, vleklé kloubní choroby apod.); 2. čitelnost výsledného textu (požadavky na rukopis se v důsledku proměny technologie sazby a jejího mnohonásobného zrychlení zpřísnily, přesto ještě ve 30. letech 20. století máme doklady rukopisu odevzdávaných sazeči /Karel Čapek/); 3. anonymnost textu (na rozdíl od rukopisu strojopis nepoukazuje přímo na svého autora). Nicméně své příznivce si psací stroj mezi spisovateli našel. Neobešli se bez něj Eliška Krásnohorská, Karel Matěj Čapek Chod nebo Václav Tille.
|
|
| |
|
| |
|
| |
host ::
RSS.