|
|
Jevení a spása. Subjektivita v materiální fenomenologii Michela Henryho
Černý, Jan ; Novotný, Karel (vedoucí práce) ; Švec, Ondřej (oponent) ; Karul, Róbert (oponent)
Disertační práce zkoumá možnosti fenomenologické filosofie zabývat se otázkou spásy v křesťanském smyslu s ohledem na projekt materiální fenomenologie Michela Henryho. Poslední trojice knih Michela Henryho znamenala v jeho tvorbě obrat ke křesťanství a postavila napětí dvou základních modů jevení, které jeho fenomenologie postuluje, do těsného vztahu s otázkou života a smrti člověka. Zároveň v maximální míře exponovala subjektivní pól jevení a učinila subjektivitu vlastním polem, na němž se příběh spásy člověka odehrává. Práce zkoumá jak obecné pojetí subjektivity v materiální fenomenologii, tak konkrétní pojetí božského a lidského subjektu v posledních třech knihách Michela Henryho. Zjišťuje, jak francouzský filosof podává fenomenologii vnitrobožského života; sleduje životní pohyb lidského subjektu z nitra božského života do transcendence světa, a poté v "druhém narození" zpět ke zjevnosti božského života v něm samotném; vysvětluje, v jakém smyslu je božský i lidský subjekt subjektem vtěleným; ukazuje, jak se lidský subjekt stává subjektem rozumějícím slovu božského života, které promlouvá v něm samotném i v Písmu. Všímá si přitom vztahu fenomenologického a novozákonního diskursu a také důsledků faktu, že spása se v materiální fenomenologii stala transcendentální zkušeností Já, pro empirická data lidské...
|
|
|
Subjektivní tělo a život. Esej o myšlení Michela Henryho
Jiskra, Martin ; Novotný, Karel (vedoucí práce) ; Švec, Ondřej (oponent)
v českém jazyce: Ústředním tématem této diplomové práce je fenomenologie těla a s ní spojené zkoumání aktu zjevování jako takového v díle francouzského filosofa Michela Henryho. Fenomenologickou pozici tohoto myslitele se pokusíme vymezit především v konfrontaci s intencionální fenomenologií Edmunda Husserla, která původ zjevování spojuje se světem. Proti této klasické variantě fenomenologie postavíme Henryho fenomenologii života. Tímto způsobem pojatý život je přitom neviditelný či nezjevný, neboť se nám jakožto radikálně imanentní nemůže ukázat v rámci exteriority světa. Redefinice klasické koncepce zjevování by nám v každém případě měla umožnit přístup k tomu, co nás v tomto textu především zajímá, totiž subjektivní či transcendentální tělo, které se nám dává v ničím nezprostředkovaném afektivním sebe-zakoušení své neviditelné interiority. Z těchto důvodů označíme spolu s Henrym subjektivní tělo za imanentní bytí, které je zároveň zjevováním. Na základě odmítnutí klasické koncepce vědomí, které je redukováno na intencionální vztah k předmětu, a odhalením transcendentálního vnitřního těla na půdě subjektivity tak představíme čtenáři Henryho vlastní, radikální fenomenologii interiority, fenomenologii života.
|
|
|
Vědění jako nástroj: instrumentalismus ve filozofii přírodních věd
Cvek, Boris ; Peregrin, Jaroslav (vedoucí práce) ; Kolman, Vojtěch (oponent) ; Švec, Ondřej (oponent)
Hlavní teze Richarda Rortyho v jeho díle Filozofie a zrcadlo přírody se soustředí na kritiku reprezentacionalizmu a to fundamentálně relativistickým způsobem. Cílem této dizertace je uchopit Rortyho myšlenky v širším smyslu jako kritiku nesprávné interpretace vědění-že a přenést pozornost na vědění-jak jako klíč k porozumění úspěchu přírodních věd. Skutečnost, že něco můžeme v našem okolí reprodukovatelně udělat, není relativní, a je to přesně tento způsob, kterým se šíří technika (vědění-jak) dokonce mezi různými kulturami. Na druhou stranu funkce přírodních věd vysvětlovat (knowing-that) je relativní a dává smysl pouze v kontextu toho, co je už známo a akceptováno. Přírodní vědy jsou tak úspěšné díky svým experimentům a právě takto se souhlas hypotézy s experimentální praxí (vědění-jak) stal kritériem její přijatelnosti. V této dizertaci je jako cesta ven z rortyánského relativizmu nabídnut koncept "otevřené autority" a na něm založený návrh na nový rozvoj filozofického pragmatizmu.
|
|
|
Intersubjektivita v díle Jana Patočky
Jelínková, Eliška ; Švec, Ondřej (vedoucí práce) ; Čapek, Jakub (oponent)
(česky): Práce analyzuje Patočkovu koncepci intersubjektivity na rozhraní nauky o trojím pohybu lidské existence a nárysu asubjektivní fenomenologie. Jejím východiskem je výklad lidské existence jakožto pohybu, jehož klíčovými aspekty jsou zejména fenomenální tělesnost, časovost, Patočkova "radikalizace" aristotelského pojetí pohybu a revize fenomenologické reflexe. Z tohoto výkladu vyplývá náčrt původní dvoj-pólové sdílené situace, na nějž posléze navazuje výklad intersubjektivních modalit vystavěný na interpretaci nauky o trojím pohybu, který se opírá zejména o leitmotiv návratu k sobě sama skrz jiné. Syntetizujícím krokem práce je pak uvažování tématu intersubjektivity v souvislosti s asubjektivní fenomenologií. Jeho hlavními motivy jsou rekonstrukce svébytné fenomenální sféry a vztah k celku. Závěrečné zhodnocení se věnuje významu intersubjektivity v obou projektech, jejich kompatibilitě a přínosu jejich společného uvažování.
|
|
|
Teorie pojmu ve filosofii Henriho Bergsona
Štingl, Jakub ; Čapek, Jakub (vedoucí práce) ; Švec, Ondřej (oponent)
V této práci se věnuji teorii idejí a pojmů francouzského filosofa Henriho Bergsona. Ten své pojetí rozpracovává především v rámci třetí kapitoly knihy Hmota a paměť. Činí tak v duchu hlavních tezí knihy týkajících se vnímání, paměti a činnosti, kterým bude potřeba také předem porozumět. Bergson se v této souvislosti vymezuje vůči dvěma tradičním filosofickým přístupům k této problematice, konceptualismu i nominalismu, jelikož pociťuje, že soudobé psychologické teorie přejaly jejich pojmový aparát, který ale neodpovídá skutečnosti. Obě tyto nauky podle Bergsona nesprávně pojímají vnímání jako registraci individuálních předmětů, zatímco abstrakce a zobecňování mají být zajištěny až následně na rovině intelektu. Podle Bergsona je však zobecňování přítomné již v typičnosti instinktivních reakcí těla na různé vnější podněty. Mimoto díky paměti a schopnosti reflexe se pociťovaná typičnost reakcí může prostřednictvím pohybu ducha nabýt obecnost, a proměnit se tak v obecnou ideu. Dále uvidíme, že zatímco obecné ideje vznikají v rámci tohoto mechanismu primárně za účelem praxe, existuje mnoho sekundárních idejí, které Bergson označuje termínem "pojmy" a které je lidský intelekt schopen utvářet svévolně.
|
|
|
Odkrývání živého světa: Maurice Merleau-Ponty a filosofie přírody
Zeman, Daniel ; Čapek, Jakub (vedoucí práce) ; Švec, Ondřej (oponent)
Přestože Maurice Merleau-Ponty nenapsal knihu, která by se vysloveně zabývala filosofií přírody, díky vydaným zápiskům z jeho přednášek na Collège de France je zjevné, že tuto problematiku považoval za velice aktuální. Filosofie, jež ve svých antropologických a ontologických konceptech odhlíží od přírody, totiž není podle Merleau-Pontyho schopna podat o lidském bytí realistický obraz. Nemá-li ovšem filosofie přírody podlehnout metafyzice či exaktní vědě, musí vycházet z promýšlení našeho tělesného, a tedy i perceptivně-emocionálního bytí ve světě. Součástí tohoto zájmu o přírodu je rovněž zájem o jiné než lidské živé bytosti, které ji tělesně obývají a vztahují se k ní svým vlastním způsobem, ačkoli s námi mohou sdílet důležité biologické a behaviorální znaky. V Merleau-Pontyho filosofii se tak významně setkává fenomenologie (nejen lidské) tělesnosti a vitality s úvahami o tom, co je to přírodní bytí, jakož i reflexe jistých přírodovědeckých konceptů s projasňováním filosofického pojmu přírody.
|
|
|
Subjekt vypadávající ze situace
Míka, Matyáš ; Petříček, Miroslav (vedoucí práce) ; Švec, Ondřej (oponent)
Tato práce vedle sebe staví pozdní myšlení Michela Foucaulta týkající se problematiky subjektu a uvažování Jana Císaře o divadle jako komunikaci. Jejím cílem je nastínit možnost chápání individuální péče o sebe jako propedeutiky ke komunikaci s druhými skrze vlastní jednání. Po přiblížení pozic obou autorů následuje analýza situace subjektu a jeho jednání z pozice Foucaultovy etiky a skrze událostní charakter divadelní komunikace. Protože Foucaultovo a Císařovo myšlení neplyne přirozeně v jednotnou teatrologicko-filosofickou koncepci, představuje závěrečná kapitola možné řešení sporných otázek překročením rámce obou probíraných koncepcí za pomoci raných textů Friedricha Nietzscheho a dialogického jednání Ivana Vyskočila.
|
|
|
Pojem dějin u Theodora W. Adorna a Waltera Benjamina
Kettner, Marek ; Petříček, Miroslav (vedoucí práce) ; Švec, Ondřej (oponent)
Práce zkoumá pojem dějin v raném myšlení Waltera Benjamina a Theodora W. Adorna. Systematicky se zabývá texty z období mezi lety 1913-1932. Benjaminovo myšlení je interpretováno pokud možno celistvě, s ohledem na klíčové pojmy mesiánského vykoupení dějin, světské revoluce, biblického pádu, mytického kladení práva, či aktuality přítomnosti. Adornův příspěvek k pojmu dějin je zkoumán na základě tří raných textů ze začátku třicátých let. Práce sleduje nejprve vývoj pojmu dějin v myšlení samotného Benjamina a poté vztah mezi vyloženými úvahami k tématu a koncepcí Adornovou. Zásadní změnou, kterou při Adornově přijetí Benjaminovy terminologie a konceptů dochází, je pak přeložení pojmu dějin z teologicko-eschatologického rámce do oblasti praxe. Klíčová slova Filosofie dějin, mesiánské vykoupení, revoluce, mýtus, právo, aktualita, konfigurace.
|
|
|
World, Body and Perception in Philosophy of Merleau-Ponty
Tůma, Martin ; De Santis, Daniele (vedoucí práce) ; Švec, Ondřej (oponent)
Účelem této práce je (1) zprostředkovat obecnou představu o filosofii Merleau-Pontyho, (2) identifikovat a popsat centrální rysy jeho fenomenologie a (3) vysvětlit jeho představu o vztahu mezi lidmi a světem. K těmto účelům vycházím především z Merleau-Pontyho nejslavnější knihy Fenomenologie vnímání (1945) a v menší míře z jeho nedokončeného manuskriptu Viditelné a neviditelné (1964). Můj interpretační rámec je silně ovlivněn přístupem Huberta Dreyfuse, jak ho předkládá ve své sérii přednášek. Definičním rysem tohoto přístupu je, že zasazuje Merleau-Pontyho do Heideggerovského rámce. V obraze, který v této tezi předkládám, Merleau-Ponty nepovažuje subjekt a objekt za základní ontologické kategorie, ale za pojmy odvozené ze základnějšího rozměru lidské existence, kde se vnitřek a vnějšek prolínají, takže je nemožné říci, do jaké míry je jeden činný a druhý trpný, nebo dokonce kde jeden končí a druhý začíná. Podle interpretace, kterou zde zastávám, je základním rysem tohoto pole zkušenosti, ve kterém člověk přichází do nezprostředkovaného kontaktu se světem, neustálé úsilí organizovat se takovým způsobem, který umožní organizmu co nejoptimálněji interagovat se svým okolím.
|
|
|
Naslouchat pohledu: Sartre, Lévinas a druhý
Schubert, Alfréd ; Švec, Ondřej (vedoucí práce) ; Válová, Dita (oponent)
Chceme-li srovnávat Sartrovu a Levinasovu koncepci intersubjektivity, musíme vyjít z konstatování rozdílu mezi dvěma situacemi, jež tito myslitelé pokládají za modelový příklad vztahu k druhému: autor Bytí a nicoty dramatizuje tento vztah metaforou pohledu druhého, proti jehož zvěcňující moci je třeba se bránit; v Totalitě a nekonečnu je oproti tomu upřednostňována situace naslouchání, v níž nezpředměťňuji druhého ani jím sám nejsem objektivizován, ale jsem povolán k respektování jeho jinakosti. Kterou z těchto situací bychom měli chápat jako základní paradigma vztahu k druhému? Pronásleduje mě jeho pohled, kamkoli se hnu? Nebo mi teprve jeho tvář otevírá směr bytí? Byť se Sartre i Lévinas shodnou, že zjevení se druhého představuje díru do světa mých možností, pro Lévinase je ponejvíce oknem, skrze něž ke mně prosvítá etický smysl mého zdejšího bytí a povolání k zodpovědnosti za mou svobodu, zatímco pro Sartra tento otvor moji svobodu především ohrožuje. Budeme pozorně sledovat rozdíly i styčné body pojetí druhého ve filozofii obou myslitelů a pokusíme se zformulovat kritické poznámky i poznatky, jež lze z tohoto srovnání vytěžit. Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
|
host ::
RSS.