|
|
Pragmatické pojetí významu a emocí v hudbě
Sadílková, Alžběta ; Kolman, Vojtěch (vedoucí práce) ; Švec, Ondřej (oponent)
Cílem předložené bakalářské práce je vymezit možnou podobu pragmatického pojetí hudebního významu. Pro naplnění tohoto cíle pracujeme se třemi teoretickými složkami, jež analyzujeme a následně je vrstvíme na sebe takovým způsobem, aby daly dohromady logický celek. První z těchto složek je pragmatická maxima formulovaná Charlesem S. Peircem, která vymezuje význam skutečnosti jako souhrn jejích možných praktických důsledků. Za tyto důsledky se v oblasti hudby rozhodneme označit emoce posluchače a druhou ze složek tak tvoří teorie Johna Deweyho, prostřednictvím jíž charakterizujeme emoce za prvé jako sestávající z vnitřního a vnějšího dílu a za druhé jako vznikající na základě určitého konfliktu. Třetí složkou, s níž v rámci práce operujeme, je pak vztáhnutí zmíněného konfliktu na fenomén hudebního očekávání a snahy o jeho rozbor s pomocí poznatků Davida Hurona a Leonarda B. Meyera. Poslední jmenovaný se problémem propojení emocí, pragmatismu a hudby taktéž zabýval. Jeho studii proto využíváme jako inspiraci a zdroj možných myšlenkových postupů a v poslední fázi práce hodnotíme, nakolik se naše závěry týkající se pragmatického pojetí hudebního významu a emocí překrývají.
|
|
|
Wittgenstein on Ethics and Religion
Vondrášek, Viktor ; Kolman, Vojtěch (vedoucí práce) ; Hill, James (oponent)
Tato práce mapuje vývoj pojetí etiky a náboženství ve filosofii Ludwiga Wittgensteina. V této práci se snažím dokázat, že díky třem vlivům (čtením Stručného výkladu evangelia od Tolstého, čtením Druhů náboženské zkušenosti Williama Jamese a vlastní zkušeností z první světové války) se Wittgenstein rozhodl rozšířit téma svého prozatím logického spisu způsobem, který mu umožnil vyjádřit se k tématům etiky a náboženství. V tomto díle Wittgenstein odkazuje etiku a náboženství do kategorie diskurzů jejichž propozice nemají smysl. Na rozdíl od Vídeňského kroužku, který shledal tento výrok jako pozitivní a pozitivistický, si Wittgenstein myslí, že etika a náboženství význam mají, avšak ne teoretický. Jako takové sice nemohou přispět k pozitivnímu vědeckému poznání světa, zato mohou dát věcem ve světě význam. Tato práce dokazuje, že etika a náboženství mají podle Wittgensteina praktický charakter. Jako takové mohou subjekt do světa lépe zasazovat. Mohou pomoci při tvoření způsobu života, který člověku přijde smysluplný.
|
|
|
Filosofické důsledky rozpadu simultaneity
Morkes, Daniel ; Švec, Ondřej (vedoucí práce) ; Kolman, Vojtěch (oponent)
Speciální teorie relativity zavádí relativitu současnosti, která tvrdí, že na tom, zda se dvě prostorově vzdálené události staly ve stejný okamžik, se různí pozorovatelé nemusí shodnout. Zatímco Hilary Putnam z toho vyvozuje reálnost budoucích událostí již v přítomnosti, Henri Bergson dochází k závěru, že důsledky speciální relativity jsou fiktivní, a nijak se proto netýkají současnosti skutečné. Tato práce se pokusí zpochybnit jak Bergsonův, tak Putnamův závěr ve prospěch nové, Bergsonem inspirované interpretace relativity současnosti. Kritika Putnama bude spočívat ve zpochybnění ontologické relevance geometrických abstrakcí, které Putnam považuje za samozřejmé, zatímco kritika Bergsona ukáže, že namísto interpretace speciální relativity vede Bergsonův výklad k jejímu odmítnutí. Závěrečná interpretace bude stavět na tom, co přesto zůstává na Bergsonově přístupu relevantní.
|
|
|
Gettierův problém a redefinice poznání
Leopold, Luboš ; Kolman, Vojtěch (vedoucí práce) ; Palkoska, Jan (oponent)
V této práci je tématem Gettierův problém, jeho význam pro epistemologii a vliv na redefinici vědění chápaného jako centrální pojem tohoto filosofického odvětví. Je v ní zmapována historie Gettierova problému, jejíž kořeny sahají až do dob Platónovy filosofie, analyzován samotný Gettierův článek publikovaný roku 1963 z hlediska jeho obsahu a podmínek, které jeho autor za účelem dosažení průlomového závěru klade, a konečně je v ní představena epistemologická debata, která po publikaci Gettierova článku vznikla, její hlavní směry, teorie a autoři, jakož i epistemologické reprezentativní situace, které jsou nazývány "gettierovské".
|
|
|
Inferentialism and the Normativity of Meaning
Pořízková, Barbora ; Kolman, Vojtěch (vedoucí práce) ; Palkoska, Jan (oponent)
Inferencialismus je filosofická teorie jazyka a významu, která se mj. pod vlivem pozdního díla Ludwiga Wittgensteina odvrací od reprezentační teorie významu a nahrazuje ji teorií holistickou, podle níž jsou významy výrazů určeny svými inferenčními rolemi. Takové pojetí významu se může pojit s tezí, že význam je normativní, jejíž kořeny lze sledovat k Wittgensteinově konceptu jazykových her a představě, že význam je určen pravidly a postoji spíše než jmény a popisy. Práce by měla nejprve stručně představit jádro inferencialistické doktríny skrze díla Wilfrida Sellarse a Roberta Brandoma a následně vysvětlit, co znamená, že je význam normativní, jak na základě těch autorů, co takovou tezi hájí, tak těch, co jí kritizují, a zaujmout k ní případně samostatné stanovisko. Klíčová slova inferencialismus, význam, normativita, jazyk, Sellars, Brandom
|
|
|
Wittgenstein o hudbě
Šulc, Jaroslav ; Kolman, Vojtěch (vedoucí práce) ; Palkoska, Jan (oponent)
Wittgenstein o hudbě Wittgenstein patří k několika velkým filosofům, jejichž zájem o hudbu vede k tomu, že jí přiřazují i mimořádný filosofický význam. Zároveň je pro jeho aforistický styl a také teorii nevyslovitelnosti relativně málo explicitní v tom, v čem by tento význam měl spočívat. V Tractatu se takto hudba vyskytuje především jako případ zobrazovacího vztahu, ve Filosofických zkoumáních jako případ jazykové hry daný už tím, že umění je něčím, čemu lze rozumět, a vzniká u něj tedy i problém správného a chybného řízení se pravidlem. Cílem práce je rámcově prozkoumat Wittgensteinův postoj k hudbě, zvláště ve vztahu k jeho teoriím jazyka. Podle potřeby se může soustředit na rané či pozdní dílo (včetně kulturního kontextu hudby, jak jej lze najít zejména v Rozličných poznámkách), případně zvážit, jaký a zda vůbec nějaký, mohla mít na Wittgensteinovy názory vliv filosofie a teorie hudby Schopenhauerova.
|
|
|
Co je smysluplné (vlastní) jméno?
Volák, Martin ; Kolman, Vojtěch (vedoucí práce) ; Kolář, Jan (oponent)
V práci se autor věnuje problému, který se dá charakterizovat otázkou: "Co je smysluplné vlastní jméno?" Tradice analytické filozofie se stala výchozím bodem pro hledání odpovědi na tuto otázku. Zkoumanými oblastmi toho, co lze pojmenovat, se tak staly nejen věci fyzického světa, ale i abstraktní předměty, zejména čísla. Jako základní a dále neanalyzovatelný pojem určil autor pojem pravdivosti tak, aby se tento pojem mohl stát "archimedovským" bodem při hledání této odpovědi. Odpověď jako taková je přijata již na samém počátku této práce, přiblížení pohledů na jazyk jen podtrhuje tuto odpověď nikoli jako jedinou možnou, ale jako jedinou možnou s ohledem na praktické a předfilozofické vidění vztahu jazyka a světa. Odpověď samotná zní: Smysluplné vlastní jméno je jakákoli jazyková entita taková, pro niž existují v jazyce kriteria identity taková, že lze toto entitu bezpečně a jednoznačně identifikovat jakožto označení jednoho konkrétního předmětu; tato entita musí být zapletena do vzájemných vztahů s jinými jazykovými entitami tak, aby bylo možno ji opětovně rozpoznat jako jméno téhož.
|
|
|
Posibilistická logika a filosofie Davida Huma
Vondráčková, Lucie ; Holeček, Tomáš (vedoucí práce) ; Kolman, Vojtěch (oponent)
Práce se zabývá slučitelností posihilistické logiky a filosofie Davida Huma, popsané v jeho knize Zkoumání o lidském rozumu. Posibilistická logika jako nástroj pro usuzování za nejistoty se ukazuje jako vhodná pro modelování empirického pojetí pravdivosti. Když však pojímáme posibilistické vyplývání v intencích Humovy filosofie jako zvykový přechod, ztrácí se návaznost posihilistické logiky na nedokazatelnost v klasické logice. Také se ukazuje, že schopnost posihilistické sémantiky vypořádávat se s nekonzistentní bází výroku přestává nút z pohledu zkušenostního vyvozování dobrý smysl.
|
|
|
Vzestup a pád Russellovy teorie soudu z let 1910-1913 a Wittgensteinovy filosofické začátky
Soutor, Milan ; Kolman, Vojtěch (vedoucí práce) ; Marvan, Tomáš (oponent)
Russellovi občas bývá jízlivě vyčítáno, že střídal filosofické pozice "jako ponožky," mám-li to říci skutečně jízlivě. Když se dozvídáme o jeho manuskriptech a o skutečnostech, že zatímco zastával jistou filosofickou pozici, již nenápadně a do šuplíku psal texty, kde načrtával alternativní teorie (a přesně takto to bylo s Wittgensteinem vyvrácenou teorií soudu), tento tvůrčí potenciál nás skutečně může udivovat, někdy zase mást, když se pokoušíme v jeho díle zorientovat. Příčiny překotného vývoje jeho filosofie ovšem spíše než v jeho povaze spočívaly v osobách, které měl štěstí potkat a kterým dal prostor do svého vývoje zasáhnout. Vždyť Russell byl na začátku své kariéry přesvědčený Hegelián. Poté, co se setkal s filosofickými názory G. E. Moora, nadšeně je přijal za své a rozvíjel dál ve vztahu k matematice. Podobného rázu bylo i Russellovo setkání s Wittgensteinem, které ovšem jak dokládá korespondence nebylo ve svém důsledku vůbec příjemné. Velice zajímavé na jeho teorii soudu je skutečnost, že tato teorie nebyla libovolným výtvorem, ale sledovala konkrétní problém, který uměla, jak jsem doufám přesvědčil čtenáře, řešit. Můžeme se tedy ptát - a to už může být předmětem další studie - zda Wittgensteinova "korektní teorie propozic," která našla své vyjádření v TLP, řeší Russellovy původní problémy, nebo...
|
|
|
Logika Charlese S. Peirce
Houška, Martin ; Kolman, Vojtěch (vedoucí práce) ; Peregrin, Jaroslav (oponent)
Tato práce se pokouší zmapovat hlavní přínosy Charlese Sanderse Peirce v logice. Hlavní pozornost zde bude věnována Peircově teorii existenčních grafů, které jsou, mezi ostatními významnými Peircovými objevy, často opomínány. V centrální pasáži o existenčních grafech se pokusíme dostatečně jasně vysvětlit principy fungování těchto grafů a dále ukážeme některé jejich významné vlastnosti. Protože se tato práce věnuje téměř výhradně jen objevům Charlese Sanderse Peirce považuji za vhodné, hned na úvod uvést několik základních informací o jeho životě. Charles Sanders Peirce (18391914), syn Benjamina Peirce (profesora matematiky na Harvardské univerzitě), je světově uznáván jako logik a filosof, ovšem věnoval se i ekonomii, právu a sociálním vědám1. Peirce je ve filosofii znám jako čelní představitel pragmatismu a je mnohými považován za vůbec největšího amerického logika. Množství jeho publikací se pohybuje kolem 12 000 tištěných stran a jeho zatím známé a nevydané manuskripty se počítají na 80 000 ručně popsaných stran. Ač byl Peirce za svého života nedoceňován, jeho práce ovlivnila mnoho generací myslitelů po něm, jmenujme například Schrödera a Peana. Peirce sám stavěl na myšlenkovém odkazu Immanuela Kanta, dále na pracích logiků a matematiků jako byli například Leonhard Euler nebo William z Ockhamu. Charles...
|
host ::
RSS.