|
|
Formování a vývoj nekmenového deklinačního typu píseň
Vajdlová, Miloslava ; Dittmann, Robert (vedoucí práce) ; Pleskalová, Jana (oponent) ; Komárek, Karel (oponent)
Předkládaná práce se zabývá procesem formování nového, nekmenového deklinačního typu píseň v historické češtině, jeho utvářením a následným vývojem od období staročeského přes dobu humanistickou a barokní, periodu obrozeneckou a poobrozeneckou až po hranice 20. století. Věnuje se stanovení příčin vzniku tohoto deklinačního typu, určení doby, kdy přibližně ke konstituování nové deklinace dochází, periodizaci a charakteristice následného vývoje typu a stanovuje také faktory ovlivňující deklinační stabilitu či nestabilitu jmen zasažených procesem formování nového typu. Součástí práce jsou též popis a analýza dlouhodobého historického vývoje jednotlivých skupin substantiv, jež se na utváření tohoto deklinačního typu podílejí, a přehled, zda a jakým způsobem nový deklinační typ reflektují vybrané historické dobové mluvnice a gramatické příručky z období humanismu a baroka.
|
|
|
Elektronický slovník staré češtiny v kontextu slavistickém
Vajdlová, Miloslava
Elektronický slovník staré češtiny zachycuje slovní zásobu češtiny od počátků jejího písemného doložení do konce 15. století. Obsahuje lexémy v rozmezí hesel A–M a přib- – Ž, neboť abecedně navazuje na nedokončený Staročeský slovník (na–při, Praha 1968–2008). Jedná se o slovník autorský a nedokladový, zaměřený na zpracování apelativní slovní zásoby. Díky své metodě, při níž nediferenčně rekonstruuje sémantickou strukturu lexikální jednotky se zohledněním jejího vnitřního vývoje, je ESSČ (i přes nedokladovost) významným informačním zdrojem, využitelným v rámci bohemistiky, slavistiky i etymologie.
|
|
| |
|
|
On the semantic shift 'blow' – 'needless or frivolous talk'
Nejedlý, Petr ; Vajdlová, Miloslava
There is a marginal part of (Old) Czech lexis, the root *klas- family (cf. klás /n/ 'ludibrium; iocus'), so far unrecorded in Czech etymological lexicons. The article considers various Slavic as well as non-Slavic possibilities of the family’s origin and outlines formal and content contexts of this onomatopoeically motivated family on the background of some Old Church Slavic lexical units and on the basis of the principle of elementary relationship.
|
|
|
Veřejně přístupné elektronické zdroje ke studiu historické češtiny oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR, v. v. i
Černá, Alena M. ; Lehečka, Boris ; Nejedlý, Petr ; Šimek, Štěpán ; Vajdlová, Miloslava
Příspěvek představuje dva internetové zdroje ke studiu staršího českého jazyka, které vytvořilo a provozuje oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR. Je to především Vokabulář webový (http://vokabular.ujc.cas.cz), který zpřístupňuje textové, obrazové a zvukové materiály ke studiu historické češtiny. Jedná se zejména o moderní i historické slovníky, mezi nimiž zastává stěžejní místo postupně vznikající Elektronický slovník staré češtiny, který zpracovává staročeské lexikum od počátků historické češtiny do konce 15. století. Vokabulář dále obsahuje elektronické edice děl pocházejících z období 13. až počátku 19. století prezentované jako souvislé texty i v korpusové podobě, digitalizované kopie starších českých mluvnic, základní odbornou literaturu, audioknihy starších českých památek a softwarové nástroje využívané při práci s historickými texty. Druhý zdrojem je Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny (http://madla.ujc.cas.cz/). Ta zachycuje českou slovní zásobu 16.–18. století na základě excerpce autentických dobových textů (starých tisků i rukopisů): dokládá ji přímými citáty i s uvedením pramene a částečně tak nahrazuje chybějící slovník češtiny tohoto období.
|
|
|
O formování nekmenového deklinačního typu píseň (se zaměřením na období staro- a středněčeské)
Vajdlová, Miloslava
Nový, nekmenový deklinační typ píseň (dříve též dlaň, obec aj.) se konstituuje v průběhu období staročeského na základě tří skupin feminin: 1/ i-kmenů končících na -sn, -zn, -z+K+n či -V+n (stč. básn, piesn; bázn, kázn; prázdn; dan, dlan, sien aj.); 2/ ja-kmenů s alternativním zakončením nom./akuz. sg. na -ě/0 (stč. ojě/oj, púščě/púšč, tvrzě/tvrz aj.); 3/ ū-kmenů (stč. břěskev, cierkev, húžev aj.). Vlivem formální blízkosti ja- a i-kmenových substantiv shodujících se rodem (feminina), nulovým zakončením nom. sg. a řadou totožných pádových tvarů se postupně vytváří nový vzor spojující v sobě koncovky ženské deklinace ja-kmenové s tvary feminin i-kmenových; po ztrátě jotace s těmito femininy splývají ū-kmeny. K r. 1500 lze nový deklinační typ považovat za zformovaný. Později ke vzoru píseň přechází též řada i- a jo-kmenových maskulin (stč. san, křěč, krádež, faleš aj.) a jednotlivá další jména rodu ženského. Formování deklinačního typu píseň je záležitostí dlouhodobou a přechod některých substantiv k němu je velice pozvolný. Klíčovou roli v procesu přechodu hraje konsonantické zakončení jména – deklinační typ píseň utvářejí či posléze k němu přecházejí především jména zakončená na nazály, tupé sykavky a retnice.
|
|
|
Ještě ke konkurenci předpon s-, z-, vz- ve staré a střední češtině – vyjadřování náležitého děje předponou vz-
Vajdlová, Miloslava
Na příkladu staro- a středněčeských lexikálních jednotek vzdáti, vzvésti, vzvod aj. se společným významem ,realizace nějaké činnosti žádoucím způsobem‘ autorka upozorňuje na schopnost starších vývojových fází jazyka vyjádřit žádoucí a náležitý děj za pomoci předpony vz-, vstupující tak do opozice s prefixem s- užitým ve významu ,odchýlit se od náležitého směru‘. Během dalšího vývoje se tento význam předpony vz-, úzce vázaný na středověký způsob myšlení, stává neprůhledným a některá slova jím derivovaná nabývají nové formy i významu (vzdaný – sezdaný).
|
|
|
Pravopisná specifika rukopisného zápisu Cesty z Čech do Jeruzaléma a Egypta Martina Kabátníka
Vajdlová, Miloslava
Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta r. 1491–1492 Martina Kabátníka je spolu s Deníkem panoše Jaroslava nejstarším původním česky psaným cestopisem. Původní zápis památky, rukopis uložený pod signaturou O 35 v Archivu Pražského hradu, je psán mladším spřežkovým pravopisem, písař částečně užívá i diakritická znaménka a pokouší se zavést značení měkkých/příznakových konsonantů. Kvantitu značí pouze u koncového e. Shodné jevy i totožná slova píše různě, při zápisu postupuje značně nesystematicky. Celkově je rukopis nereprezentativním zápisem diktovaného textu určeným spíše k zaznamenání, než dalšímu šíření zapsaného sdělení.
|
|
| |
host ::
RSS.