|
|
Karel Teige a mizení aury
Vítů, Viktorie ; Rakušanová, Marie (vedoucí práce) ; Konečný, Lubomír (oponent)
V práci přistupuji skrze rámec myšlení Waltera Benjamina k textům Karla Teiga a u obou těchto myslitelů se věnuji především pojmům aury a autonomie. V první kapitole si připravuji půdu výkladem Benjaminova pojetí aury, kterou interpretuji jako časoprostorovou kontinuitu, jedinečnost uměleckého díla, je-li společensky oceňována. Následně se vymezuji vůči čtení, podle nějž Benjamin odmítá autonomní umělecké dílo v tom slova smyslu, že požaduje dílo tendenční, politicky angažované. Benjaminovo volání po politizaci umění ze závěru Uměleckého díla ve věku jeho technické reprodukovatelnosti navrhuji číst jako literarizaci životních poměrů z textu Autor jako producent. Nakonec připouštím, že tento požadavek lze skutečně číst jako odmítnutí autonomie uměleckého díla tak, jak s tímto pojmem pracuje Peter Bürger v Teorii avantgardy. Ve druhé kapitole se zabývám Teigovým zkoumáním fenoménu popsatelného skrze benjaminovskou interpretaci jako mizení aury. Shledávám, že Teige stejně jako Benjamin odmítá přiznat originálu uměleckého díla zvláštní status. Všímám si rovněž důrazu, který Teige klade na demokratizaci recepce uměleckého díla. Následně se pak zaměřuji na Teigovu praktickou uměleckou činnost v neauratických médiích: na obrazové básně a typografii. Ve třetí kapitole se krátce věnuji Teigovu požadavku...
|
|
|
Pojem aury mezi Benjaminem a Adornem
Vítů, Viktorie ; Ritter, Martin (vedoucí práce) ; Matějčková, Tereza (oponent)
V práci se věnuji Benjaminově pojmu aury, jak jej nalézáme v Uměleckém díle v době jeho technické reprodukovatelnosti a v Malých dějinách fotografie. Auru interpretuji jako jedinečnost (nejen) uměleckého díla, jeho časoprostorovou kontinuitu. Ve druhé kapitole představuji Adornovu kritiku pozice, kterou Benjamin zastává v Uměleckém díle v době jeho technické reprodukovatelnosti. Adorno tvrdí, že Benjamin auru spojuje s autonomií a tu pak s kontrarevolučností. Adornův hlavní projekt pak spočívá v obhajobě autonomie uměleckého díla skrze představení jeho dialektiky - dílo se stává společenské právě svým vytržením ze společnosti. V poslední kapitole se vracím k Uměleckému dílu v době jeho technické reprodukovatelnosti a za pomoci dalších Benjaminových textů ukazuji, proč volání po politizaci umění nelze číst jako výzvu k heteronomii umění a odsouzení autonomie uměleckého díla. Ve světle tohoto se ukazuje, proč Adornova kritika míjí cíl. V závěru tvrdím, že zdálo-li se Benjaminovi něco kontrarevoluční, pak nikoli autonomie, ale aura sama. Ale i to je třeba vnímat s rezervou, Benjamin totiž rozhodně neodmítá tradiční média, daleko spíš kritizuje způsob, jakým se k nim společnost vztahuje.
|
host ::
RSS.