Národní úložiště šedé literatury Nalezeno 10 záznamů.  Hledání trvalo 0.00 vteřin. 
„Jak milo bylo v sednici, když se smrklo!“ Černá hodinka a její reflexe v české literatuře 19. století
Piorecká, Kateřina
Černou hodinkou se v 19. století rozumělo přestávku v práci při západu slunce před tím, než se vyplatí rozsvítit, přeneseně se pak stalo obecným pojmenováním doby stmívání a po setmění, kdy se lidé sesednou a vyprávějí. Tento fenomén byl původně vázán na zimní sezónní práce, především přástky. Světelné podmínky dovolily přežívání orální tradice, jež v průběhu 19. století zajímala folkloristy i etnografy. V postupující proměně tradičních struktur v občanskou společnost se společně s industrializací, jež převálcovala nejen tradici přástek a draček, ale zpřetrhala cyklický čas a položila důraz na linearitu veškerého dění, je třeba sledovat i proces literalizace. Čeští spisovatelé orální útvar pověsti, pohádky či humorky vtiskli do prestižních literárních žánrů, jakými byly balada, idyla, selanka či mravoučná povídka. Na příkladu krátkých próz Boženy Němcové a její Babičky příspěvek dokládá, že jejím spisovatelským úsilím bylo orálně tradované texty pozdvihnout prostřednictvím prestižních žánrů do literárního kánonu.
Z nočních potůlek Josefa Kajetána Tyla. Periferie v „obrazech ze života“ ve třicátých letech 19. století
Piorecká, Kateřina
Kolem poloviny 30. let 19. století došlo k transferu žánru obrazu ze života, později podle ruského vzoru nazvaného črta, do českojazyčného literárního prostoru. Tematicky se tento proud obrátil především k tématu města a jeho sociálním problémům. Každodennost velkoměsta a jeho geografická i sociální periferie byla doposud z estetické perspektivy soudobé české společnosti vnímána jako šokující nepatřičnost. Tylův nedokončený cyklus Z nočních potůlek po městách prazských zavedl čtenáře vůbec poprvé přivedl mezi prostitutky, alkoholiky a falešné hráče. V polovině 30. let byl spolu s Máchovou „Marinkou“ ojedinělým pokusem vnést do české literatury dosud opomíjené téma i nové postupy psaní, jež můžeme označit za protorealistické.
Mašinová práce. K technologii psaní před rokem 1914
Piorecká, Kateřina
Psací stroj byl na počátku 90. let 19. století v českém prostředí novinkou, o čemž svědčí jak popularizační články v denících i odborných časopisech (např. Český mechanik), tak první satiry (např. Ignát Herrmann pod pseudonymem Vavřinec Lebeda v časopise Švanda dudák 1892). Přes paralelní existenci mnoha konkurenčních systémů se psací stroj postupně prosadil v administrativě (včetně administrace nakladatelství a periodik), ve sféře tvůrčí ovšem velmi pomalu. Rukopis byl považován za vyjádření osobnosti svého původce a byl ceněn zvláště v souvislosti s literární tvorbou. Generace symbolistů a dekadentů proto kladla důraz na kaligrafické psaní. K volbě psacího stroje spisovatele zpočátku vedly velmi pragmatické důvody: 1. zdravotní stav pisatele (zdravotní postižení, zvláště slepota, vleklé kloubní choroby apod.); 2. čitelnost výsledného textu (požadavky na rukopis se v důsledku proměny technologie sazby a jejího mnohonásobného zrychlení zpřísnily, přesto ještě ve 30. letech 20. století máme doklady rukopisu odevzdávaných sazeči /Karel Čapek/); 3. anonymnost textu (na rozdíl od rukopisu strojopis nepoukazuje přímo na svého autora). Nicméně své příznivce si psací stroj mezi spisovateli našel. Neobešli se bez něj Eliška Krásnohorská, Karel Matěj Čapek Chod nebo Václav Tille.
Svaz českých (a československých) spisovatelů v letech 1968-1970
Piorecká, Kateřina
Studie sledující proměny Svazu českých (československých) spisovatelů v letech 1968-1970.
Komunikace a izolace v české kultuře 19. století
Piorecká, Kateřina
Sborník příspěvků z 21. ročníku sympozia k problematice 19. století.

Chcete být upozorněni, pokud se objeví nové záznamy odpovídající tomuto dotazu?
Přihlásit se k odběru RSS.