|
|
Homosexuálové a adopce v evropském kontextu: Studie č. 5.294
Pejchalová-Grünwaldová, Vladimíra
Tato práce pojednává o právní úpravě přípustnosti adopce dětí osobami s homosexuální orientací v evropských státech. V úvodu je vymezena moderní terminologie vztahující se k jiné než k heterosexuální orientaci a k adopcím obecně. Další části jsou zaměřeny na relevantní dokumenty mezinárodního práva a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v této oblasti. Z poslední věcné kapitoly této práce vyplývá, že individuální a společnou adopci dětí homosexuálně orientovanými osobami umožňují Belgie, Dánsko, Island, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie, a dále, že adopce dětí pouze svobodnými osobami s homosexuální orientací je přípustná v Rakousku. Z evropských států, ve kterých je přípustná pouze adopce biologických dětí homosexuálně orientovaného partnera, jsou uvedeny Finsko a Německo.
Plný text:  PDF
|
|
|
Určité aspekty právní úpravy nadací v České republice, ve Francii, v Německu a v Rakousku: Studie č. 5.295
Pejchalová-Grünwaldová, Vladimíra
Tato práce se věnuje následujícím aspektům právní úpravy nadačního práva ve jmenovaných státech: 1) druhy nadací z hlediska zákonem přípustných účelů, které mohou nadace sledovat, 2) podmínky pro vznik nadací (požadavky registrace/souhlasu orgánu státní správy) včetně požadovaného minimálního kapitálu, a 3) organizační struktura nadací. Právní úprava v České republice je z hlediska těchto aspektů porovnána s právní úpravou ve Francii, v Německu a v Rakousku. Práce rovněž upozorňuje na určité nedostatky ve stávající právní úpravě nadačního práva a v této souvislosti zmiňuje novelu zákona o nadacích a nadačních fondech, která vstupuje v účinnost dne 1. července 2010.
Plný text: PDF
|
|
| |
|
| |
|
| |
|
|
Ústavní konformita účelového určení finančních náhrad církvím: Studie č. 5.284
Pejchalová Grünwaldová, Vladimíra ; Syllová, Jindřiška
Návrh zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi by teoreticky mohl obsahovat účelové omezení využití kompenzační náhrady. Posudek pojednává o tom, zda – pokud stát má zákonem zmírnit křivdy a částečně vrátit majetek - je ústavně přípustné, aby zároveň vyžadoval, aby byl tento majetek určen pro účely, které sám považuje za prospěšné. Účelem omezení nemůže být (jako je tomu u nadací) zachování darovaného majetku účelu, který chce jeho původní vlastník. Účelem je tedy pouhá obava z autonomního využití kompenzací církvemi. Má tato obava své opodstatnění například v historickém kontextu? Do určité míry ano. Podle konfesních předpisů v 19. století státní správa dohlížela na uchování jmění kostelů (tzv. záduší) i na obročí, zákony upravovaly i určitou formu daně z majetku obročí, která sloužila na uhrazení potřeb Katolické církve. Posudek dochází ke konstatování, že úprava výhradního použití kompenzací na neziskový sektor nemá žádný cíl nebo účel, který by odpovídal ustanovením Ústavy a Listiny nebo veřejnému zájmu. Čl. 16 odst. 4 Listiny nevylučuje a priori účelové omezení využití církevních kompenzací. Jejich účelové omezení však musí být omezeno na tu jejich část, která je nezbytná pro účely podpory kultu a musí být určeno právě pro účely kultu. Zbylá část finančních kompenzací může být účelově omezena jen z velmi malé části tak, aby nebyla omezena nezávislost církví na státu, a za takovým účelem, který je úměrný případnému omezení. Mezinárodní lidskoprávní judikatura přitom zastává názor, že stát vlastním uvážením a prostřednictvím demokraticky přijatého zákona nejlépe určí, jak restituovat nespravedlivě zabavený majetek.
Plný text: PDF
|
|
|
Majetkové nároky sudetských Němců ve vazbě na Lisabonskou smlouvu: Studie č. 1.198
Syllová, Jindřiška ; Pejchalová Grünwaldová, Vladimíra
Povinnost členských států dodržovat základní práva upravená v Listině EU může Soud EU posuzovat jen tehdy, pokud členské státy jednají v rámci práva EU. Problematika restitucí a další problematika dekretů prezidenta republiky nespadá do práva EU vymezeného ve zvláštních článcích zakládacích smluv a proto nemohou být dekrety a akty vzniklé jejich aplikací Soudem EU posuzovány. Pokud se jedná o možnost vyloučení použití Listiny EU na posuzování aktů v některém členském státu, není Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království skutečným nástrojem, který by tuto možnost přinášel. Odst. 2 protokolu naznačuje, že protokol nepředstavuje žádnou výjimku. Protokol pouze říká, že je přijat, „aby se předešlo jakékoliv pochybnosti“. Protokol pouze potvrzuje, že Listina EU nerozšiřuje působnost soudu EU posuzovat národní předpisy a jiné akty, pokud se tyto netýkají uplatňování práva EU. Z tohoto hlediska pouze potvrzuje pojetí, které bylo vysvětleno výše, tedy to, že soud EU nemá pravomoc posuzovat soulad aktu netýkajícího se práva EU s ustanoveními Listiny EU. I když Česká republika nevyjednala stejnou úpravu protokolu, jako má Velká Británie a Polsko, nic to nemění na rozsahu aplikace ustanovení Listiny EU na naše právo. Tomu odpovídá i Prohlášení České republiky k Listině základních práv EU, které bylo připojeno k závěrečnému aktu Lisabonské konference. Z výše naznačeného je možno uzavřít, že dekrety prezidenta republiky nebo akty vzniklé jejich aplikací splňují náležitosti stanovené v čl. 52 Listiny EU pouze tehdy, pokud by se jimi „uplatňovalo“ právo EU. Pokud tomu tak není (přičemž je nutno brát na zřetel i časové hledisko), není Listina EU použitelná a soud EU proto nemůže dekret nebo akt podle ní posuzovat.
Plný text: PDF
|
host ::
RSS.