|
|
Tvorba mnichovského malíře Jana Polacka v kontextu dobové výtvarné produkce v Bavorsku a možný ohlas v českém malířství kolem roku 1500.
NAUŠ, Stanislav
Již čeští historikové umění předchozího století při výzkumu pozdně středověkého uměleckého materiálu správně rozpoznali, že centrem kulturních vlivů, odkud české výtvarné prostředí přijímalo inspiraci, bylo Bavorsko. Především bývá zdůrazňován význam Norimberku (okruh Hanse Pleydenwurffa, Michaela Wohlgemutha či Albrechta Dürera), podunajských měst (Albrecht Altdorfer, Rueland Frueauf) či Švábska. Díky uvedeným preferencím zůstává výtvarná tvorba v jiných bavorských městech upozaděna. Uvedené konstatování platí i pro Mnichov, rezidenci hornobavorských vévodů. Role Mnichova jako kulturního a uměleckého střediska je připomínána především v souvislosti s tvorbou malířských dílen v polovině 15. století (Gabriel Angler, anonymní osobnosti, např. Mistr Nesení kříže z worcesterské sbírky, Mistr Velkého Ukřižování ve Frauenkirche). Ač umělecké zakázky z první poloviny 15. století nelze často spojit s tvorbou žádného konkrétní-ho malíře, v české historiografii rezonují jako možný inspirační zdroj intenzivněji než pra-menně doložitelný Jan Polack, nejvýznamnější malířská osobnost působící v Mnichově na přelomu 15. a 16. století. S jistotou je známo, že Polackova dílna vytvořila oltářní retábl pro benediktinský klášter Weihenstephan, jak vyplývá z účetních záznamů. Na základě formální analýzy byl Ernstem Buchnerem, dlouhodobým ředitelem Bayerisches Nationalmusea, Polackově tvorbě připsán rozsáhlý ouvre zakázek. Předkládaná práce se z těchto připsaných prací blíže soustře-dí na retábl pro kostel františkánského kláštera, pro svatopetrský farní kostel a pro kapli Blu-tenburg. Vedle objasnění ikonografie jednotlivých výtvarných programů shrne DP nejdříve názory literatury na rekonstrukci a zaměří se na otázku provenience, včetně vyjádření názorů na aktuální prezentaci. Pro snazší pochopení základních charakteristik Polackovy tvorby a pro naznačení ko-řenů, z nichž mohla vycházet, budou vybrané obrazy z jeho dílny srovnány s malířským vyjá-dřením předchozí (Mistr Velkého Ukřižování ve Frauenkirche) i současné generace (Wohlgemuthův, Katzheimerův okruh,). Stranou nelze ponechat ani poučení grafickou produkcí (Mistr E. S., Martin Schongauer), kterou Polack patrně znal a dokázal s ní svébytně pracovat, jak dokládají analogie v jeho tvorbě. Cenným příspěvkem a jistou rehabilitací Polackovy tvorby v českém kontextu bude kapitola věnovaná umělecké reprezentaci Černínů z Chudenic a Švihovských z Rýzmberka, kteří udržovali s mnichovským dvorem diplomatické kontakty. Již Jaroslav Pešina upozornil na analogie oltářního retáblu z Chudenic k mnichovské výtvarné produkci, aniž ovšem shledal hlubší inspiraci Polackovou tvorbou. Jiní autoři upozornili na reminiscence Polackovy tvorby v deskách z kostela v Doudlebech. K dalším anonymním tvůrcům, kteří byli bavorským umění sledovaného období nejví-ce zasaženi, patří Mistr litoměřického oltáře, u něhož je zdůrazňována především znalost Frueaufovy tvorby. Aniž by se autor DP pokoušel zpochybňovat tyto závěry, poukáže, že v novodobé zahraniční historiografii není již význam tzv. podunajských měst tolik reflektován jako v době Pešinova výzkumu. Tvorbu Mistra litoměřického oltáře přinejmenším s Polackovými zakázkami spojuje jeden z nejrozsáhlejších pašijových cyklů (litoměřický ol-tář), vykazující několik společných formálních i ikonografických znaků.
|
|
|
Přestavba zámku Hluboká v duchu historismu
NAUŠ, Stanislav
Ač zámek Hluboká patří k prvořadým ukázkám architektury romantismu, předkládaná bakalářská práce se pokusí prokázat, že proměna v duchu historismu stále nabízí řadu podnětných otázek. Protože přestavba Hluboké dosud postrádá monograficky uchopenou práci, autor nejprve čtenáře seznámí s hlavními protagonisty, kteří se na dnešní tváři zámku podepsali. Představeni budou klíčové okamžiky ze života knížete Jana Adolfa II. ze Schwarzebergu (anglické cesty, manželství, další stavební objednávky), ale také oba architekti: Franz Beer, který netvořil pouze ve službách Schwarzenbergů, ale i jiných středoevropských rodů, a Franz Damasus Deworetzky, schwarzenberský stavební ředitel, jenž se proslavil dekorativními zakázkami. Na tyto poznatky naváže následující pojednání, které vytěží dochované plány, uložené v třeboňském archivu. Vedle již známých návrhů se autor pokusí interpretovat také dosud neznámé výkresy a porovnat je s výslednou realizací. Stranou zájmu nezůstane ani výklad o pozdějších změnách, které na zámku proběhly po Beerově odchodu. Kapitola zvolila netradiční styl výkladu, neboť není pojata chronologicky, nýbrž jako "procházka" kolem zámeckého exteriéru. Čtenář nejprve bude obeznámen s architekturou zahradních průčelí, pak se těžiště výkladu přesune na hlavní zámecké nádvoří. Ač v základních formách se charakter hlubockého zámku hlásí k anglické architektuře, autor se dále pokusí prokázat, že ke slovu přišla také inspirace středoevropskou soudobou architekturou. Na vybraných příkladech z anglického (Ashridge,...) i německého prostředí (Stolzenfels) bude nastíněna příbuznost Hluboké k dalším šlechtickým rezidencím. Tento příspěvek potvrdí nejen čilou výměnu informací o soudobém vkusu, ale díky zvolenému přístupu více vynikne jedinečnost architektonických prostředků, použitých na Hluboké. O výjimečnosti schwarzenberské rezidence se pokusí přesvědčit i závěrečné pojednání, kde shrnutí předkládaných informací umožní vyslovit názor, že hlubocký zámek sloužil svým majitelům nejen k důstojné reprezentaci, ale také jako projev úcty k rodové paměti.
|
|
|
Jan Jiří ze Švamberka. Životní příběh dědice rožmberského odkazu
NAUŠ, Stanislav
Předkládaná kvalifikační práce si klade za cíl zachytit životní příběh Jana Jiřího ze Švamberka od dětského věku až po otázku, jak jeho potomci naložili s otcovským odkazem. Přestože Jan Jiří náležel mezi prvořadé osobnosti raného novověku, badatelé mu dosud upírali pozornost a zaměřovali se pouze na některé aspekty z jeho života. Autor bakalářské práce se pokusil shrnout dosavadní poznatky ve světle nové interpretace. S využitím literatury, dostupných pramenů se zaměřil na Švamberkovu roli v rodině a při správě panství, ale také na politickou aktivitu. Přínos Jana Jiřího ze Švamberka spočívá i v roli, kterou sehrál při vyjednávání o potvrzení náboženské svobody v českých zemích. Autor práce zjistil, že zatímco Švamberkovi souvěrci se nezříkali ani zostřování konfrontace s císařskou mocí, umírněný Jan Jiří ze Švamberka se scházel s tolerantními katolíky ve snaze překlenout sváry mezi rozvášněnými konfesijními tábory. Jan Jiří ze Švamberka se do českých dějin zapsal převzetím rožmberského odkazu po smrti Petra Voka. Dědictví spočívalo nejen v zisku panství s výstavnými zámky, ale také v nabytí třeboňského archivu, jenž dosud poskytuje nevyčerpatelnou studnici poznatků, anebo v převzetí rožmberské knihovny, z níž Jan Jiří ze Švamberka čerpal útěchu i poučení. Autor práce se pokusil obhájit svůj názor, že Janu Jiřímu ze Švamberka záleželo na tom, aby svými současníky byl vnímán jako důstojný pokračovatel rožmberské tradice. Po Švamberkově smrti a pohřbu v Ronšperku (1617)se správy otcovského dědictví ujal nejstarší syn Petr. Jeho nepříliš zodpovědný přístup k hospodaření a odmítavý postoj k habsburským vladařům zapříčinil, že o všechna panství přišel. Dílo Jana Jiřího ze Švamberka, na jehož zvelebení vynaložil celoživotní energii, zaniklo několik let po jeho smrti.
|
host ::
RSS.