|
|
Konstruktivismus ve výuce geografie
Medková, Eva ; Marada, Miroslav (vedoucí práce) ; Matějček, Tomáš (oponent)
Medková, E. (2012): Konstruktivismus ve výuce geografie. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Univerzita Karlova v Praze. Diplomová práce se zabývá konstruktivistickým modelem ve výuce geografie. V teoretické části se zaměřuje na charakteristiku tohoto modelu a porovnává ho s modelem tradičním - transmisivním. Popisuje metody, které jsou v konstruktivistickém vyučování používány. V praktické části byl proveden pedagogický experiment, který srovnává efektivitu konstruktivisticky a transmisivně pojatého vyučování. Experiment proběhl na základní škole ve dvou paralelních třídách 7. ročníku. Ve třídách byla vyučována dvě geografická témata - monzuny a vyspělost asijských států. Téma vyspělost asijských států bylo vyučováno v jedné třídě transmisivně a v druhé konstruktivisticky. Následovalo vyučování druhého tématu - monzuny, kdy se ve třídách přístupy prohodily. Efektivita vyučování byla zjišťována pomocí didaktického testu a statisticky vyhodnocována.
|
|
|
Konstruktivismus ve výuce geografie
Medková, Eva ; Marada, Miroslav (vedoucí práce) ; Matějček, Tomáš (oponent)
Medková, E. (2012): Konstruktivismus ve výuce geografie. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Univerzita Karlova v Praze. Diplomová práce se zabývá konstruktivistickým modelem ve výuce geografie. V teoretické části se zaměřuje na charakteristiku tohoto modelu a porovnává ho s modelem tradičním - transmisivním. Popisuje metody, které jsou v konstruktivistickém vyučování používány. V praktické části byl proveden pedagogický experiment, který srovnává efektivitu konstruktivisticky a transmisivně pojatého vyučování. Experiment proběhl na základní škole ve dvou paralelních třídách 7. ročníku. Ve třídách byla vyučována dvě geografická témata - monzuny a vyspělost asijských států. Téma vyspělost asijských států bylo vyučováno v jedné třídě transmisivně a v druhé konstruktivisticky. Následovalo vyučování druhého tématu - monzuny, kdy se ve třídách přístupy prohodily. Efektivita vyučování byla zjišťována pomocí didaktického testu a statisticky vyhodnocována.
|
|
| |
|
|
Právo na odpověď: Studie č. 5.248
Medková, Eva ; Syllová, Jindřiška ; Bartůšek, Pavel
Po stručném historickém exkurzu vývoje práva na odpověď se studie věnuje obecným teoretickým otázkám. Zmiňuje se o jednotlivých koncepcích tohoto práva, které se v jednotlivých právních úpravách vyskytují a vyjadřuje se i k jeho vztahu k ochraně, kterou nabízí občanské právo. Pojednává i o úpravě, která byla doporučena pro členské státy Rady Evropy. Těžiště studie však spočívá v popisu jednotlivých právních úprav institutu práva na odpověď ve vybraných evropských státech. Struktura textu popisu jednotlivých úprav sleduje toto schéma: po vymezení pramenů práva je pozornost věnována obsahu samotného institutu a tomu, kdo je oprávněnou osobou. Dále je vymezen způsob, jakým se reaguje na žádost oprávněné osoby domáhající se svého práva, tzn. uveřejnění či odmítnutí odpovědi, a též je pojednáno o možnosti právní ochrany oprávněné osoby pro případ, že dojde k porušení práva. V některých případech jsou také stručně uvedeny instituty s právem na odpověď související
Plný text:  PDF
|
|
|
Poradní orgán vlády ve věci vládních návrhů zákonů: Studie č. 1.166
Medková, Eva
V úvodu komparativní studie je stručně pojednáno o postavení vlády v legislativním procesu, o existenci orgánů, které plní při přípravě návrhů zákonů poradní či jiné funkce, o jejich formách i fungování. Těžiště studie však spočívá v popisu takovýchto orgánů ve dvaceti evropských státech (Belgii, Dánsku, Estonsku, Finsku, Francii, Itálii, Litvě, Lotyšsku, Lucembursku, Německu, Nizozemsku, Polsku, Portugalsku, Rakousku, Řecku, Slovensku, Slovinsku, Španělsku, Švédsku a Velké Británii). Struktura kapitol je následující: po obecném popisu je blíže vymezena struktura orgánu a o jeho činnost. Zatímco v některých zemích orgán tohoto typu vůbec neexistuje, v jiných plní i jiné funkce než je čistě poradenská činnost při přípravě vládních návrhů zákonů (role ve správním soudnictví, vlastní vypracování návrhu zákonů, agenda ministerstva apod.). Různé je i jeho složení (profesionálové, vysocí státní úředníci, vědci apod.)
Plný text: PDF
|
|
|
Rozsah poslanecké imunity ve vybraných státech: Studie č. 1.175
Medková, Eva ; Nemeth, Marek ; Syllová, Jindřiška
V obecném úvodu je popsán institut parlamentní imunity jako jeden z nástrojů ochrany nerušené činnosti zákonodárného sboru. Jeho historické kořeny sahají již do středověku, kde bylo nezbytné chránit nově se vytvářející stavovská shromáždění před zásahy tehdy mocných panovníků. Postupem historického vývoje se institut rozpadl na dvě rozdílné a přesto propojené části, na neodpovědnost poslanců a na jejich nestíhatelnost. Zatímco neodpovědnost chrání proti stíhání za hlasování a některé projevy, které v parlamentu činí, často v rámci výkonu svých povinností, nestíhatelnost zabezpečuje, že je poslanec chráněn před zákonným stíháním trestného činu, správního deliktu či občanskoprávního aktu. Zatímco právní úprava neodpovědnosti je ve zkoumaných zemích více či méně obdobná (doba jejího trvání bývá neomezená, možnost jejího odejmutí je ve většině případů vyloučena), je právní úprava nestíhatelnosti značně odlišná. Jednotlivé úpravy (až na drobné výjimky) spojují dvě věci. První z nich je prolomení imunity ve smyslu nestíhatelnosti poslance v případě, že je přistižen při činu (někdy úplné jindy částečné), druhou je stanovení doby, na kterou se nestíhatelnost vztahuje (jde v naprosté většině případů jen o dobu výkonu mandátu poslance). Jsou však i takové země, které nestíhatelnost neupravují a staví tak poslance ve vztahu k trestnímu a příp. i správnímu stíhání naroveň běžnému občanovi. S jednotlivými právními úpravami rozsahu poslanecké imunity, které ve zkoumaných zemích platí, se může čtenář seznámit v přehledné tabulce.
Plný text: PDF
|
|
|
Činnost parlamentu v období výkonu předsednictví v Radě EU: Studie č. 1.173
Částek, Michal ; Medková, Eva ; Němec, Jan ; Pecháček, Štěpán
Hlavním cílem studie je představit způsob zapojení čtyř národních parlamentů do projednávání agendy Evropské unie a jejich participace na přípravách a realizaci předsednictví dotyčných zemí v Radě EU. Práce si také klade za cíl poukázat na možnosti zapojení národních parlamentů do rozhodovacích postupů Evropské unie a také na rostoucí možnosti parlamentní diplomacie a zapojování parlamentů do mezinárodněpolitických otázek. Pro naši studii jsme vybrali čtyři země, resp. národní parlamenty (Finsko, Itálie, Nizozemsko, Rakousko), které vykonávaly předsednictví v posledních letech (popř. se na předsednictví aktivně připravují - Finsko). S výjimkou Itálie se jedná o členské státy se srovnatelnou velikostí s ČR a zkušenosti jejich národních parlamentů poskytují vhodnou inspiraci pro zapojení českého parlamentu do předsednictví v Radě EU. Poslední část studie se věnuje současnému zapojení Parlamentu České republiky, s důrazem na Poslaneckou sněmovnu, do projednávání agendy Evropské unie a možnostem zapojení českého parlamentu do předsednictví ČR v EU.
Plný text: PDF
|
|
|
Právní úprava střetu zámů poslanců a dalších veřejných činitelů: Studie č. 1.159
Medková, Eva ; Kolář, Petr ; Syllová, Jindřiška
Srovnávací studie právních úprav střetu zájmů ve vybraných evropských státech. V úvodní části tohoto informačního podkladu autoři poukazují na vývojovou linii, kterou vývoj právních úprav střetu zájmů a podávání prohlášení o nich sleduje. Stručně zmiňují důvody, které k zavedení tohoto institutu vedly. Zároveň konstatují, že dochází k neustálému rozšiřování počtu osob, které mají povinnost takové prohlášení podat. Poté se autoři zaměřují na popis obecné charakteristiky jednotlivých trendů, které se v současných právních úpravách střetu zájmů dají vysledovat. Věnují se trendu britskému, francouzskému a nordickému. Kromě toho, že se zmiňují o existenci dvou typů prohlášení o střetu zájmů, kterými jsou prohlášení o majetku a prohlášení o činnosti, poukazují zejména na různé důvody, pro které je prohlášení podáváno, na důvěrnost či naopak veřejnost v něm poskytnutých informací nebo na to, zda je proces jejich podávání formalizován či nikoli. Těžiště práce však spočívá v popisu stávajících právních úprav ve vybraných evropských státech. Situaci, která se vyskytuje v každém z nich, je věnována samostatná kapitola sledující toto základní schéma: U každého typu prohlášení (existují-li v daném státě oba typy) je taxativním či demonstrativním výčtem uveden okruh osob, které jsou povinny či oprávněny jej podat, dále se pojednává o jeho formálních a obsahových náležitostech, o orgánu, ke kterému se podává a o lhůtách, v jakých je nutno tak učinit. V závěru je uváděno, zda v dané zemi existuje orgán, který na podávání prohlášení dohlíží a případně, zda lze porušení povinností s podáváním prohlášení spjatých sankcionovat a pokud ano, jakým způsobem, za jakých okolností a kým.
Plný text: PDF
|
host ::
RSS.