|
|
Věčné jinošství Jiřího Karáska ze Lvovic
Kolařík, Karel ; Vojtěch, Daniel (vedoucí práce) ; Lishaugen, Roar (oponent) ; Merhaut, Luboš (oponent)
Cílem disertační práce je přiblížit život a dílo Jiřího Karáska ze Lvovic prostřednictvím rozboru jeho životního stylu, tj. způsobu, jakým organizoval svůj život, estetizoval jej a individualizoval. Karásek se dlouhodobě snažil formovat svou existenci - v souladu s inspirativními pojetími soudobých i předcházejících myslitelů a umělců (mj. Oscar Wilde, Walter Pater, Maurice Maeterlinck) - jako umělecké dílo. Zdůrazňoval jeho integritu a orientaci ke kráse. Ve shodě se svým estetickým zaměřením (a uměleckým dílem) podmiňoval krásu smutkem a bolestí a snažil se i v obrazu svého života zdůraznit melancholickou krásu, jednotu v nejednotě. Za tím účelem pak akcentoval především rozkladné, krizové prvky a navozoval dojem neúspěšného, sebezničujícího úsilí dosáhnout vysokého životního ideálu, což odpovídalo jeho tragickému pojetí umělce, obětujícího se vlastnímu dílu. Karáskovu životnímu stylu se přibližuji prostřednictvím pojmů jinocha a (věčného) jinošství, jichž Karásek ve svém díle využil jako symbolů bolestně krásné krizové existence. Jinocha v souladu s jeho romantickým a symbolistním výkladem charakterizuji jako postavu vymezující se vůči skutečnosti (dobovým pravdám, zvykům, pravidlům), osamocenou, jedinečnou a snažící se utvořit nový svět - jen ze sebe sama, z vlastní imaginace a touhy. Věčné...
|
|
|
Program českého dekadentního hnutí a otázka intertextuality. Dílo Miloše Martena
Kantoříková, Jana ; Vojtěch, Daniel (vedoucí práce) ; Heczková, Libuše (oponent) ; Lishaugen, Roar (oponent)
Program českého dekadentního hnutí a otázka intertextuality. Dílo Miloše Martena Předkládaná disertace představuje analýzu díla Miloše Martena (1883-1917), které nahlíží jako součást dekadetního narativu, velkého vyprávění moderny o jednotě vzestupu a pádu. Východiskem práce je srovnání stylu a interpretace dvou redakcí díla Cyklus rozkoše a smrti (1907 a 1917/1925) a analýza jeho konkretizací. V tomto směru je zohledňován kontext soudobých diskusí o "intertextualitě" vedených autory-kritiky fin de siècle, tzn. konceptualizace vztahů podobnosti a/nebo identity literárních děl. Materiálová analýza svědčí o tom, že místy docházelo k prolínání tezí teorie degenerace, argumentu ne-etičnosti plagiátu a teorie dekadence. Tyto interference byly využívány jako diskvalifikační nástroj, ale též jako prostředek obhajoby moderní estetiky a stylu. Rekonstituce Martenovy teoretické reflexe žánrové problematiky ukazuje, že autor hledal cestu k harmonizující moderní kultuře v anti-synkretických tendencích: mytologie a revolta proti řádu mýtu je doménou tragédie, podobenství nebo pohádky, čili stojí mimo román, který je koncipován jako analyticko-kritická syntéza. Ve světle současných přístupů k intertextualitě, které jsou v této práci použity jako prostředek deskripce i teoretický základ pro postižení specifik...
|
|
|
Věčné jinošství Jiřího Karáska ze Lvovic
Kolařík, Karel ; Vojtěch, Daniel (vedoucí práce) ; Lishaugen, Roar (oponent) ; Merhaut, Luboš (oponent)
Cílem disertační práce je přiblížit život a dílo Jiřího Karáska ze Lvovic prostřednictvím rozboru jeho životního stylu, tj. způsobu, jakým organizoval svůj život, estetizoval jej a individualizoval. Karásek se dlouhodobě snažil formovat svou existenci - v souladu s inspirativními pojetími soudobých i předcházejících myslitelů a umělců (mj. Oscar Wilde, Walter Pater, Maurice Maeterlinck) - jako umělecké dílo. Zdůrazňoval jeho integritu a orientaci ke kráse. Ve shodě se svým estetickým zaměřením (a uměleckým dílem) podmiňoval krásu smutkem a bolestí a snažil se i v obrazu svého života zdůraznit melancholickou krásu, jednotu v nejednotě. Za tím účelem pak akcentoval především rozkladné, krizové prvky a navozoval dojem neúspěšného, sebezničujícího úsilí dosáhnout vysokého životního ideálu, což odpovídalo jeho tragickému pojetí umělce, obětujícího se vlastnímu dílu. Karáskovu životnímu stylu se přibližuji prostřednictvím pojmů jinocha a (věčného) jinošství, jichž Karásek ve svém díle využil jako symbolů bolestně krásné krizové existence. Jinocha v souladu s jeho romantickým a symbolistním výkladem charakterizuji jako postavu vymezující se vůči skutečnosti (dobovým pravdám, zvykům, pravidlům), osamocenou, jedinečnou a snažící se utvořit nový svět - jen ze sebe sama, z vlastní imaginace a touhy. Věčné...
|
host ::
RSS.