|
|
Chov a reintrodukce orlosupa bradatého (Gypaetus barbatus)
Rudolfová, Veronika ; Zita, Lukáš (vedoucí práce) ; Ledvinka, Zdeněk (oponent)
Supi jsou skupina dravců (Accipitriformes) z čeledi jestřábovití (Accipitridae). Je to velmi individuální skupina dravců, která se odlišuje od ostatních hlavně svým způsobem krmení a vzhledem. Supi neloví živé kořisti, ale konzumují uhynulá zvířata. Typickým znakem těchto velkých dravců je holá hlava a dlouhý krk.
Orlosup bradatý není typickým příkladem supa a vedou se dohady, zda ho do této skupiny řadit. Ačkoliv se živí na mršinách, tak má opeřenou hlavu a nezdržuje se ve skupině, nýbrž žije v páru, individuálně nebo vytváří polyandrická tria. Také žije ve velmi nepřístupném terénu vysoko v horách, kde jsou hlavní složkou potravy kosti hospodářských nebo divokých zvířat.
V minulém století populace orlosupa velmi klesala z důvodů hlavně nelegálních otrav, úbytku přirozeného prostředí a potravy a také nízkou natalitou. Nízkou natalitu ovlivňuje skutečnost, že při snůšce dvou vajec přežije vždy pouze jedno. Druhé vejce funguje pouze jako pojistka. Pokud se vylíhnou obě vejce, starší mládě vykazuje známky agresivity vůči mladšímu. Rodiče se nesnaží nijak zasahovat a podporují pouze starší mládě. Tato agrese je cílem zkoumání a snažení jí zabránit mnoha odborníků.
Program Vulture Conservation Foundation (VCF) je organizace na ochranu supů, která sdružuje chovné stanice a zoologické zahrady, které se chtějí připojit do rozšiřování populací orlosupa bradatého. V roce 1986 tento program začal fungovat a od té doby udělal velké pokroky. V Alpách i Pyrenejích se zvýšil počet jedinců a každý rok se líhnou mláďata.
|
|
|
Rakovnický kotrlák
Hejlová, Barbora ; Ledvinka, Zdeněk (vedoucí práce) ; Zita, Lukáš (oponent)
Tato práce je zaměřena na chov rakovnického kotrláka, který patří k nejstarším českým plemenům holubů.
První část práce obsahuje zoologické zařazení a historii rakovnického kotrláka. O jeho původu moc nevíme. Obecně platí, že rejdiči pochází z Asie.
Druhá část pojednává o chovu rakovnického kotrláka. Obsahuje popis komorového holubníku a jeho vybavení. Dále se zabývá výživou a letovými vlastnostmi, tzv. válením. Válením se kotrlák odlišuje od jiných holubů. Tato vlastnost je v chovu nejdůležitější. Jedná se o obraty při létání o 360 stupňů. V kapitole o výživě jsou popisovány vhodné druhy zrnin, které kotrlák rád zobe.
Třetí část rozebírá problematiku rozmnožování a šlechtění. Kapitola o rozmnožování vysvětluje jak sestavovat chovné páry a odchovávat holoubata. Dále je podrobně popsán vzhled barevných a kresebných rázů. Při šlechtění je důležité, aby válení bylo vždy na prvním místě před barvou a kresbou. Poslední část je věnována veterinární problematice.
Rakovnický kotrlák není náročný na prostředí, výživu a má velice dobré odchovy, proto je vhodný pro začínající chovatele.
|
|
|
Chov rosely pestré v evropských klimatických podmínkách
Baierlová, Nikola ; Ledvinka, Zdeněk (vedoucí práce) ; Zita, Lukáš (oponent)
Souhrn
Tato práce se zaměřuje na chov papouška z rodu Rosela v Evropě, tedy ve zcela odlišných klimatických podmínkách, než jaké jsou v jihovýchodní a jižní Austrálii odkud
tito ptáci pocházejí. Je zde uveden přehled výskytu v přírodě, zhodnocen biotop, potrava
a uvedeny informace o jejich chovu v péči člověka.
Rosely pestré (Platycercus eximius) žijí v párech a každý pár si tvrdě hájí své hnízdní teritorium. Mimo dobu hnízdění vytváří malé skupinky, které se toulají krajem.
V přírodě se tito papoušci živí semeny trav a plevelů, zrním a plody keřů, stromů
a ovocem.
Hnízdní sezóna probíhá od srpna do února. V přírodě rosely hnízdí v dutinách stromů, větví, sloupů i na kůlech plotů, dutých pařezech i v králičích norách.
Nejvhodnější chov rosely pestré je ve venkovní voliéře, která nejvíce přibližuje přirozené životní prostředí. Evropskou zimu snáší bez problémů. Dobře snáší i silné mrazy, což umožňuje celoroční chov v zahradní voliéře.
Rosela pestrá se obvykle krmí jako ostatní druhy papoušků slunečnicí, prosem, lesknicí a ovsem. Důležitým doplňkem je pak zelené krmení, čerstvé ovoce a zelenina, větve k okusu, minerální látky a denně čerstvá pitná voda. V době hnízdění a odchovu mláďat je nezbytné předkládat ptákům vaječnou směs, jako důležitý zdroj bílkovin.
Chov rosely pestré je poměrně snadný, hnízdí spolehlivě i v menších prostorách. Nejoptimálnější rozměry budky jsou 25 x 25 x 60 až 70 cm s vletovým otvorem 7 až 8 cm. Budky je nutné ve voliéře zavěšovat co nejvýše v její chráněné části. Samička snáší 5 až 7 bíle zbarvených vajec, na kterých sedí 21-22 dní. Mladí ptáci opouštějí budku ve věku 28-35 dní a pak jsou samečkem ještě 10 až 14 přikrmováni.
Mezi nejčastější nemoci rosel patří nemoci nepřenosné, jako např. hypovitaminózy
a urikóza; dále nemoci parazitární, plísňová onemocnění, nakažlivé nemoci či poruchy opeření tzv. francouzské pelichání.
Chov rosely pestré nevyžaduje zkušeného chovatele. Při správné péči se rosely dožívají 25 až 30 let a po celou dobu si drží plodnost.
|
|
|
Chov papoušků a jejich etologie
Ctiborová, Barbora ; Zita, Lukáš (vedoucí práce) ; Ledvinka, Zdeněk (oponent)
Cílem této práce je vypracování literární rešerše, která pojednává o chovu papoušků a jejich etologii. V dnešní době je chov papoušků, jako domácích mazlíčků, velice oblíbený. Již
od dávnověku byli ptáci chovaní pro svůj zpěv a krásné pestré zbarvení. Postupem času byli
papoušci dováženi ze zámoří do celé Evropy. Aby byl papoušek v rukách člověka spokojený,
je důležité dodržovat správné faktory chovu. Proto se práce v prvních kapitolách zaměřuje
právě na tyto faktory, mezi které patří vhodné klece, jejich bezpečné vybavení, rozměry,
misky a bidla a prostředky pro obohacení života. Pokud si budoucí chovatel vybírá papouška,
je důležité vybrat vhodné prodejní místo, či soukromého chovatele. Dále tato práce pojednává
o vhodné výživě papoušků a jejího správného složení. Další významná kapitola pojednává o nemocích papoušků a jejich léčbě. Mezi nejoblíbenější druhy papoušků patří korely, rosely,
andulky, papoušci žako a arové. O těchto druzích pojednává kapitola Nejoblíbenější druhy
chované v ČR, která charakterizuje druh jeho výživu a umělý dochov. Druhá část práce
odkazuje na etologii a chování papoušků. V první sekci této podkapitoly je podrobně
rozebrané všeobecné chování papoušků. Další část pak pojednává o učení papoušků a jejich
vhodné výchově. Mezi chování papoušků patří i tok, který je v této práci rovněž rozebrán.
|
|
|
Chov a vokalizace papoušků rodu Forpus
Albrechtová, Šárka ; Zita, Lukáš (vedoucí práce) ; Ledvinka, Zdeněk (oponent)
Tato práce je rešerší zabývající se papoušky rodu Forpus. Jelikož se jedná o ptáky, kteří vešli v České republice ve známost mezi chovateli teprve před pětatřiceti lety, nejsou tito papoušci tak známí, jako jiné menší druhy. Nicméně brzy si dokázali podmanit chovatele ať už velkým množstvím barevných mutací, svým tichým, příjemným hlasem nebo nepříliš velkými nároky na chov.
V první části práce shrnuje hlavně taxonomii tohoto druhu, a to včetně jejího historického a stále se měnícího vývoje. Také popisuje jednotlivé druhy včetně poddruhů a lokalizuje jejich výskyt.
Druhá část je vyhrazena podmínkám chovu tohoto papouška v zajetí. Shrnuje poznatky, které byly učiněny o chovu tohoto rodu formou chovatelských rad, věnuje se doporučením pro úspěšný odchov, zároveň ale klade i důraz na epizootologii chovu.
Poslední část je věnována vokalizaci papoušíčků. Jelikož se jedná o jeden z mála druhů, u kterého byla prokázána schopnost referenční vokalizace, v práci je rozebrána anatomie hlasového ústrojí, druhy volání, referenční vokalizace jako taková a výsledky výzkumů, které byly prováděny s jednotlivými poddruhy v posledních třiceti letech.
|
|
|
Chov rodu rosela v evropských klimatických podmínkách
Hanzlíková, Dana ; Zita, Lukáš (vedoucí práce) ; Ledvinka, Zdeněk (oponent)
Souhrn
Tato práce se zabývá chovem rosel. Rod Rosely patří do čeledi papouškovití Psittaculidae a řádu papoušci Psittaciformes.
První část pojednává o životě rosel ve volné přírodě. Rosely jsou endemité australského kontinentu, kde obývají deštné pralesy, skrelofylní a savanové lesy. V důsledku působení člověka na změnu jejich přirozeného prostředí se přizpůsobily i zemědělskému rázu krajiny. Hnízdní biologii mají všechny druhy velice podobnou. Reprodukční období začíná na jaře, kdy se samečkové dvoří samičkám. Páry si k hnízdění vybírají dutiny ve stromech, nejčastěji eukalyptů rostoucích v blízkosti vodního zdroje. Na vejcích sedí jen samice, po celou dobu se o ni samec stará. O vylíhlá mláďata pečují oba rodiče.
Další část pojednává o problematice výživy rosel. Správné krmení je důležité pro spokojenost a zdraví papouška. Sestavení vhodné krmné dávky se odvíjí od potravy, kterou se živí v přírodě.
Další kapitola shrnuje poznatky z oblasti chovu rosel. Jedná se o poměrně agresivní rod, doporučuje se chovat je jen po páru, rozhodně ne společně s jinými druhy. V péči člověka je ideální chov ve venkovních voliérách, potřebují dostatek prostoru pro létání. Venkovní prostředí navíc vhodně podporuje reprodukci. Většina druhů je aklimatizována na evropské klimatické podmínky a chladnější období snáší dobře. Postačí jim jen vnitřní úkryt, který není nutné vytápět a kde se mohou schovat před mrazem, srážkami a větrem. Rosely se velmi rády koupou, k tomuto účelu se do voliéry dává vhodná nádoba s vodou. Hnízdí převážně bez potíží, menší problém může představovat sestavení vhodného chovného páru. Ohledně hnízdní budky nejsou příliš vybíravé.
Další část zdůrazňuje důležitost zoohygieny, předcházení onemocnění, zmiňuje nejčastější choroby a jak se postarat o nemocné jedince.
Poslední část charakterizuje konkrétní zástupce rodu Rosely. Nejvíce je práce zaměřená na roselu žlutolící a další méně časté druhy.
|
|
|
Nestor kea a nestor kaka, jejich výskyt, stav ohrožení a kognitivní schopnosti
Vrbenská, Šárka ; Ledvinka, Zdeněk (vedoucí práce) ; Zita, Lukáš (oponent)
Nestor kea a nestor kaka jsou endemickými druhy papoušků, kteří žijí pouze na Novém Zélandě. Kea se vyskytuje převážně v horách, kaka je obyvatelem původních novozélandských lesů. Kea je značně krotký a lze jej snadno zahlédnout v okolí turistických oblastí. I přesto je však poměrně vzácný, celková populace se odhaduje maximálně na 5 000 jedinců. Oba druhy jsou ohrožovány introdukovanými savci, kteří požírají jejich vejce, mláďata a samice na vejcích sedící. Dále jejich počty snižuje kompetice o potravu s introdukovanými vosami, se kterými se musí dělit o medovici a ztráta přirozeného životního prostředí. Poslední dva jmenované se týkají hlavně nestora kaka.
Oba druhy se živí převážně rostlinnou potravou doplněnou o živočišné bílkoviny, které získávají zejména z hmyzu. Pověry o nestorech kea, kteří napadají a zabíjejí ovce, jsou dnes považovány za přehnané, ačkoliv je vysoká pravděpodobnost, že se rádi přikrmují masem a tukem z uhynulých ovcí. I přes toto usnesení a fakt, že jsou oba druhy přísně chráněny, jsou keové stále farmáři loveni.
Po celém světě se v zoologických zahradách a jiných institucích chová okolo 40 jedinců nestora kaka a 250 jedinců nestora kea. Oba druhy je třeba chovat v prostorných voliérách odolných vůči poškození silnými zobáky. Je třeba je chovat v páru nebo ve skupinách, neboť se jedná o společenská zvířata.
Jsou velmi inteligentní, zvědaví a společenští. Proto probíhá v poslední době množství výzkumů týkající se kognitivních schopností nestora kea. Zjistilo se, že papoušek je schopen naučit se různé jednoduché úkony, jako vytahování odměny zavěšené na provázku či otevření krabice zajištěné několika druhy zámků. Stejně tak bylo zjištěno, že se jednotliví jedinci učí provádět úkony od jiných jedinců prostým pozorováním.
|
host ::
RSS.