Národní úložiště šedé literatury Nalezeno 45 záznamů.  1 - 10dalšíkonec  přejít na záznam: Hledání trvalo 0.01 vteřin. 
Časnost romantiků. Poznámky k pojetí a figuraci času
Hrbata, Zdeněk
Intenzivní vědomí nebo prožitek času jsou jedním z ústředních témat literatury 19. století, zvláště u autorů, kteří jsou označováni za romantické. Prostřednictvím několika příkladů se zaměřujeme na poezii těch osobností (A. de Lamartine, V. Hugo, J. Vrchlický aj.), kteří se ve své tvorbě pokoušejí čelit nezvratnému běhu času (dávné, vergiliovské téma: „fugit irreparabile tempus“, traktované též F. Petrarkou, P. de Ronsard ad.) přivoláváním a vzkříšením minulosti, konzervováním a zvěčňováním minulého, vzpomínky. Ta např. proniká do přítomnosti subjektu a podílí se na utváření kontinua, kdy plynoucí čas, jemuž v romantické koncepci umění má vzdorovat také sama tvorba, neznamená nutně jen mizení a ztrátu. – Proti tomu stojí Baudelairovy podoby a figurce času jako univerzálního zla, destruktivního nepřítele lidí budícího stálou úzkost, ničitele, kterého není možné eliminovat, ale jemuž lze, alespoň dočasně, vzdorovat různými formami úniku.
Literární podoby měst: Paříž a Praha
Baštová, Kristýna ; Hrdlička, Josef (vedoucí práce) ; Hrbata, Zdeněk (oponent)
Cílem předkládané diplomové práce je sledování problematiky moderního velkoměsta od druhé poloviny devatenáctého století, kdy se začalo konstituovat povědomí o tomto novém fenoménu, zhruba do první poloviny dvacátého století. Proces vývoje velkoměsta budeme sledovat na komparaci dvou odlišných městských prostorů: Prahy a Paříže. Zaměřovat se budeme převážně na dva autory, jimiž jsou Charles Baudelaire v pařížském kontextu a Richard Weiner propojující ve své tvorbě kontext pražský i pařížský. K analýze obou autorů budeme přistupovat na základě odborných prací vztahujících se k literárnímu obrazu města. Na město budeme nahlížet jako na ambivalentní prostor, jenž zásadním způsobem formuje existenci moderního člověka a jenž produkuje zcela nový typ zkušenosti a mezilidských vztahů, které je potřeba novým způsobem umělecky vyjádřit.
Dvorná láska v kontextu herních aspektů dvorské kultury (Cantigas de Santa Maria a trubadúrský zpěvník R)
Jaluška, Matouš ; Hrbata, Zdeněk (vedoucí práce) ; Nejedlý, Martin (oponent) ; Sánchez Fernández, Juan Antonio (oponent)
1./1 Dvorná láska v kontextu herních aspektů dvorské kultury (Cantigas de Santa Maria a trubadúrský zpěvník R) Matouš Jaluška Abstrakt Disertační práce Dvorná láska v kontextu herních aspektů dvorské kultury (Cantigas de Santa Maria a trubadúrský zpěvník R) precizuje obvykle užívané prohlášení, že středověká dvorská poezie je v jistém smyslu hrou s ohledem na tradici myšlení o hře, která se odvíjí od eseje Ho- mo ludens nizozemského kulturologa Johana Huizingy a pokračuje přes práce Rogera Cailloise, Jacquesa Henriota a Eugena Finka až k současným game studies. Z podrobného čtení jmeno- vaných autorit v úvodní kapitole vyplývá, jak důležitou úlohu v jejich uvažování zastává před- stava diskontinuity či ruptury za kterou či okolo které se hra ustavuje obvykle jako činnost nezávazná vůči okolnímu světu a bezpečná. Pojetí trubadúrské poetické tvorby jakožto bez- pečné činnosti je ve druhé kapitole prozkoumáno na základě děl dvou zakládajících postav trubadúrské tradice, Guilhema de Peitieu ("hraběte z Poitiers") a Marcabruna. Ze srovnání vyplývá, nakolik je problematika ohrožení v trubadúrské poezie spojena s představou závazné či nezávazné řeči. Závazná řeč se přitom silně váže k obrazu ženské moci a ke schopnosti žen plodit potomstvo a tak udržovat rody "sponzorů" dvorské poezie v bezpečí před vymřením....
Prostory dětství a jejich významy. (Topos zahrady v literatuře 20. století)
Izdná, Petra ; Hrbata, Zdeněk (vedoucí práce) ; Heczková, Libuše (oponent) ; Hrdlička, Josef (oponent)
Anotace: Dizertační práce Prostory dětství a jejich významy (Topos zahrady v literatuře 20. století) analyzuje ve vybraných románech vztah dětské postavy a fikčního prostoru zahrady a zamýšlí se nad obecným kulturním fenoménem rajského dětství a jeho literárním zobrazením. Opírá se jednak o fenomenologické teorie prostorovosti Martina Heideggera, Jana Patočky, Maurice Merleau-Pontyho a O. F. Bollnowa, jednak o literárněhistorický kontext toposu zahrady. V interpretační části práce zkoumá fenomenologické otázky, jako jsou specifika dětského vnímání prostoru, přírodní prostor jak rozšíření lidského vědomí, posvátnost prostoru, vztah k domovu, intimita prostoru a smrt prostoru. Dále popisuje znaky, které literární topos zahrady získává ve spojení s dětskou postavou ve 20. století (zahrada dětství jako ráj, postava dítěte-boha, postava dítěte-hermafrodita, dynamika vztahu dům- zahrada, zahrada jako zmenšenina světa, hra jako nápodoba stvoření aj.).
Oslněni helénským sluncem. Recepce antiky v české literatuře v letech 1880-1910
Čadková, Daniela ; Hrbata, Zdeněk (vedoucí práce) ; Stehlíková, Eva (oponent) ; Hrdlička, Josef (oponent)
Tématem předkládané disertační práce je recepce antiky v české literatuře a kultuře mezi léty 1880 a 1910. Práce zkoumá a analyzuje různé projevy vztahování se k antice v období, které se vyznačuje nápadným příklonem k antickým námětům, motivům a formám. První, nejrozsáhlejší část, metodologicky se inspirující demytizující perspektivou Vladimíra Macury a Jiřího Raka, se věnuje rozboru vybraných mýtů a stereotypů o antice, které se v dobovém diskurzu objevují nejčastěji: sleduje protikladný obraz starověkého Řecka a Říma a dále se zaměřuje na topos antického slunce a nebe, sochy (včetně dobových reakcí na objev polychromie antického sochařství), řecké gymnastiky s jejím využitím v tělovýchovném hnutí Sokol a nakonec na topos přirozeného antického člověka. Samostatné kapitoly jsou však v této části věnovány i významným prostředníkům recepce, tj. gymnaziálnímu školství a překladu. Druhá část se zabývá obrazem antiky v divadelních hrách Jaroslava Vrchlického, zvláště v trilogii Hippodamie, a jejich dobovou recepcí v divadelních recenzích a referátech. Ve třetí části je pak interpretována antická tematika v díle tří autorů: v básnické tvorbě Jaroslava Vrchlického, ve sbírkách Sodoma a Sexus necans Jiřího Karáska ze Lvovic a v díle Josefa Svatopluka Machara od devadesátých let do roku 1907, kdy vyšel...
Italská romantická diskuse
Piptová, Ivana ; Hrbata, Zdeněk (vedoucí práce) ; Pelán, Jiří (oponent)
Předkládaná diplomová práce se pokusí představit kořeny, základní myšlenky a následné interpretace textů diskuse o romantismu, která proběhla v Itálii mezi roky 1816-1826. Na základě vybraných polemických příspěvků a jejich kritického zhodnocení se budeme snažit vysvětlit, proč italský romantismus stojí poněkud stranou pozornosti literárních vědců mimo Itálii a proč se stále vrací otázka, zda vůbec italský romantismus existoval. Polemiku o romantismu zahájil článek Madame de Staël Sulla maniera e l'utilità delle traduzioni (O způsobu a užitečnosti překladů), ve kterém autorka jako řešení krize italské literatury navrhovala početnější překlady současné francouzské a německé produkce, která již byla ovlivněna nastupující estetikou romantismu. Tento skromný nápad vyvolal bouřlivou debatu, jež se postupně přesunula od tématu přijímání zahraničních kulturních podnětů až k otázkám nutnosti redefinovat kořeny italské kulturní tradice a znovuvybudování moderní italské identity. Nejdůležitější odpovědi na článek Madame de Staël - sepsané Ludovicem di Breme, Giovannim Berchetem a Pietrem Borsierim - jsou dnes považovány za "manifesty" italského romantismu. Příspěvky Giacoma Leopardiho a Alessandra Manzoniho, třebas velmi zajímavé a intelektuálně podnětné, bohužel nelze do korpusu textů diskuse o romantismu...
Frankenstein: proměny fantastična a hrůzy ve filmových adaptacích a na divadle
Ševčíková, Michaela ; Činátlová, Blanka (vedoucí práce) ; Hrbata, Zdeněk (oponent)
Magisterská diplomová práce předkládá komparaci motivů a obrazů fantastična a hrůzy v románu Frankenstein neboli Moderní Prométheus Mary Shelleyové a v jeho filmových a divadelních adaptacích a sleduje jejich proměny. Zabývá se nejen samotnými teoretickými problémy fantastična, hrůzy a adaptace, ale zejména frankensteinovským mýtem a jeho vlivem na utváření těchto obrazů v daných textech. Práce mapuje vývoj fantastických a hrůzných obrazů od literárního textu směrem k vizuálním a performativním médiím. Proměnu těchto obrazů pozoruje ve třech filmových adaptacích, které natočili režiséři J. Searlse Dawley (1910), James Whale (1931) a Kenneth Branagh (1994), a jedné divadelní hry, již napsal Nick Dear a režie se ujal Danny Boyle (2011). Klíčová slova: Frankenstein, frankensteinovský mýtus, fantastično, fantastika, hrůza, horor, adaptace
Ustavení a rozvrácení exotického mýtu
Binarová, Moe ; Voldřichová - Beránková, Eva (vedoucí práce) ; Hrbata, Zdeněk (oponent) ; Kyloušek, Petr (oponent)
Předkládaná disertační práce nastiňuje hlavní vývojové tendence exotismu, jak se odvíjely od objevení Tahiti, a jejich základní projevy a proměny od konce 18. století do třicátých let 20. století ve francouzské a české literatuře. Zaměřuje se na vznik mýtu o Tahiti jako rajského místa (Bougainville), jeho bezprostřední filozofickou interpretaci v období osvícenství (Diderot) a na jeho transpozici do literatury ve všeobecnější podobě: z exotického mýtu se ostrov Tahiti v různých dobách vytrácel ve prospěch jiného, někdy neurčitého, cizokrajného a ideálního místa, kultury atd., jindy byla přítomnost Tahiti zcela zásadní. V první polovině 19. století mýtus o exotickém ráji oživil a obohatil literaturu o nové podněty (Chateaubriand, romantismus), což ovšem postupem času vedlo ke vzniku schémat a klišé, která svým opakováním dala tomuto mýtu pokleslou podobu (Loti). Povrchní a laciné zpracování exotismu přetrvávalo až do 20. století (Havlasa, Novák), paralelně s tím však od druhé poloviny 19. století byl exotický mýtus zásadně přehodnocen a došlo k jeho nové transpozici. S nástupem moderní lyriky (Baudelaire aj.) se stal vnitřním útěkem od reality a byl zbaven svého pitoreskního nánosu. Od konce 19. století byly význam a funkce exotického mýtu obnoveny. Jako autentický zájem o cizí kultury (Gauguin,...
"Constructions inachevées": Smysl literárního fragmentu a nedokončenosti, jejich význam v konstrukci lidského já. Stendhal, Deml, Michaux.
Prokop, Lukáš ; Vojvodík, Josef (vedoucí práce) ; Hrbata, Zdeněk (oponent) ; Rinner, Fridrun (oponent)
Práce si klade za cíl postihnout vztah literárního textu k lidské identitě, k jejímu poznání i jejímu formování pomocí psaného jazyka. Výchozí myšlenka se zakládá na výkladu vztahu člověka a světa s ohledem k vědomí vlastní viditelnosti. Dále vychází z hypotézy, že lidská bytost pociťuje svou viditelnost ve světě jako ohrožení na jedné straně a nepřirozenost na straně druhé. Snahou této bytosti je se formovat podle vlastních představ či se stávat pomocí textu někým jiným, brát na sebe převleky a maskovat se, ale také používat jazyk jako nástroj dobrání se vlastní přirozenosti. Na počátku takového přístupu spočívá Stendhalovo dílo, které je považováno za zakladatele literárního egotismu. Důvodem je výhradní zájem jejího autora o svou osobu, který se projevuje ve dvojím gestu: sebepoznávacím i sebekonstrukčním. Oba tyto přístupy k jazyku mají své pokračovatele v mnoha literaturách, jednou z nich je literatura česká, v níž se objevuje dílo Jakuba Demla. I v něm lze snadno vyznačit gesto sebe- poznání i sebe-konstrukce. Deml se modifikací vlastní identity, především začleňováním druhých lidí do ní, pokouší vytvořit dojem "věčné všudypřítomnosti". Její navození má být základem vlivu na skutečnost. Henri Michaux stejně tak učiní průzkum sebe sama za výhradní zájem svého života. I pro něj je důležité, že se...
Skrytá avantgarda. Próza české poválečné avantgardy mezi individualismem a kolektivismem
Malá, Zuzana ; Janoušek, Pavel (vedoucí práce) ; Hrbata, Zdeněk (oponent) ; Flaišman, Jiří (oponent)
v českém jazyce Předmětem předkládané práce je česká poválečná avantgarda a její próza v širším evropském kontextu. Kladli jsme si za cíl rozšířit literárněhistorické pole vřazením do výkladového rámce předpoetistické avantgardy žánru povídky a jeho autorů, ať už přehlížených, či zapomenutých, nebo známých spíše pro jejich básnickou tvorbu. Obohacení výkladu o nový žánr (povídka) a s tím i o celou řadu autorů nám dovolilo dynamizovat kanonický obraz dané epochy a zproblematizovat základní opozice expresionismus × avantgarda, a především individualismus × kolektivismus. Opozici individualismus × kolektivismus, která dle našeho názoru organizuje dobový poválečný literární diskurs, představujeme jako hlavní spojnici české poválečné avantgardy s evropským děním (kolektiv a jedna z jeho manifestací, dav, jako jedno z hlavních témat moderny a avantgardy). V rámci této opozice interpretujeme rovněž prózy francouzského unanimismu jakožto hlavního inspiračního zdroje české poválečné avantgardy a její (kolektivistické) prózy.

Národní úložiště šedé literatury : Nalezeno 45 záznamů.   1 - 10dalšíkonec  přejít na záznam:
Chcete být upozorněni, pokud se objeví nové záznamy odpovídající tomuto dotazu?
Přihlásit se k odběru RSS.