|
|
Justificatory Status of Perceptual Beliefs
Sedláková, Jana ; Kolman, Vojtěch (vedoucí práce) ; Glombíček, Petr (oponent)
Předmětem diplomové práce je problém vztahu mezi smyslovým vnímáním a přesvědčeními vytvořenými na jeho základě. Tento vztah budu v práci zkoumat vzhledem k oprávněnosti těchto přesvědčení. Hlavním filosofem, z jehož díla Empiricism & The Philosophie of Mind budu vycházet, je Wilfrid Sellars. Sellars kritizuje fundamentalismus a především teorie o smyslových datech (sense-data theory) poukazem na mýtus daného, kdy se zdá, že naše přesvědčení týkající se smyslových vjemů slouží jako základ pro ostatní a svou oprávněnost berou samy ze sebe. Takto přísně pojímaná hierarchické struktura oprávněnosti je však nepřípustná, protože k vytvoření přesvědčení vycházejících ze smyslového vnímání již potřebujeme velké množství jiných konceptů, v rámci kterých daná přesvědčení teprve dávají smysl. Jakákoli naše přesvědčení získávají svou oprávněnost až v prostoru důvodu (space of reason), kdy jsme schopní za naše přesvědčení brát zodpovědnost, odůvodnit je, chápat námitky a následně na ně reagovat. Daná problematika není rozebírána pouze z hlediska izolovaného statického subjektu, nýbrž tento subjekt je zasazen do dynamické sociální struktury. Sellarsova pozice obsahuje tři podstatné aspekty: normativita, intersubjektivita a holismu, které budu v práci blíže vysvětlovat a zasazovat do širšího kontextu. Poslední...
|
|
|
Jazyk a individualita. Několik poznámek ke srovnání Wittgensteina s Husserlem a Heideggerem
Beran, Ondřej ; Peregrin, Jaroslav (vedoucí práce) ; Kouba, Pavel (oponent) ; Glombíček, Petr (oponent)
Práce se pohybuje na poli srovnání Wittgensteina s Husserlem a Heideggerem (obecneji: analytické a kontinentální filosofie), má však spíše systematický charakter, a zabývá se otázkou vztahu mezi jazykem, intersubjektivitou a individualitou. Husserl a Wittgenstein ukazují, že naše zkušenost sveta (svet, jak ho známe), je vždy naší zkušeností sveta ("svetem pro nás"), že tato zkušenost je bytostne intersubjektivní, a intersubjektivita je bytostne jazyková. Podoba zkušenosti sveta není arbitrární, nelze ji však "realisticky" oprít o "objektivní" svet, nanejvýš zduvodnit "zevnitr", pragmaticky. Primárne pragmatický charakter naší zkušenosti umožnuje její rozruznení (plausibilní formu relativismu), a naopak ciní problematickými pokusy klást její smysl mimo ni (absolutní teleologické urcení dejin). Ukazuje se také, že Husserlova koncepce, jež klade ne-jazykový život vedomí "pred" jazyk, a individuální subjektivitu "pred" intersubjektivitu", celí jistým problémum; respektive že touto cestou nelze postihnout fenomény myšlení (duševního života) a individuality, jak je bežne chápeme. Heidegger se s Wittgensteinem shoduje v tom, že spatruje v našem jazyce neprekrocitelnou hranici naší zkušenosti sveta - jazyk je médiem, v nemž je nám dán smysl sveta, do nehož jsme se narodili, a v normativním smyslu nás presahuje....
|
|
|
René Descartes - lidské dobro jako onto-theologie
Zika, Richard ; Sobotka, Milan (vedoucí práce) ; Hill, James (oponent) ; Glombíček, Petr (oponent)
Na počátku Descartesových Pravidel pro vedení ducha stojí požadavek po jistém vědění jako východisku všech relevantních lidských aktivit. Myšlenka jistého vědění zde postupně získává podobu univerzální moudrosti či "dobré mysli" (tj. rozumovosti), metody a mathesis universalis, nauky o uspořádávání a měření. Výrazem rozumovosti (a tedy aktivity) descartesovského poznání je mj. odmítnutí aristotelsko-scholastické myšlenky kategoriálního řádu jsoucen jako zdánlivě samozřejmého, nezprostředkovaně daného vodítka poznávacího procesu. V kontextu tohoto odmítnutí je zavržena i představa substance jako daného absolutna a vůči ní relativních (ji "respektujících") akcidentů, případků.- Stará ontologie se však přesto v Descartesově metodě prosazuje: poznávající "dobrá mysl" se stává "substancí" světa jako poznávaného, vše poznávané, a jako takové uspořádávané ji "respektuje", "připadá" jí. Poznávající (uspořádávající) "dobrá mysl" je však ve své aktivitě nejen "substancí" (úsil) světa jako poznávaného, nýbrž v jednotě s tím i jeho principem, arché, příčinou. Descartesovská metoda tedy není jen "ontologií" či "onto-logií", nýbrž je "onto-theo-logií" světa jako poznávaného (případně jeho onto = theo = logií).- Onto-theo-logie poznání přitom vyúsťuje v takové pojetí (konečného) jsoucna (ontologii v pravém smyslu), kdy na...
|
host ::
RSS.